Ale nynčko už jsou ňáký smutný, poněvadž nemáme šišky chutný. Pivo snad vám nešmakuje, poněvadž vědro moc koštuje; a na víno je velká taxa, protože vás srbí kapsa. Ale nenechte to na sobě znáti! Raději veselí býti, jako kdyby všeho dost bylo, i třeba něco scházelo.« Syn bakusův povykročí, a bakus při jeho řeči nachýlí k němu ucho. Syn: >Ó, tatiku, věc jistá lepší, než kapsa čistá. A mladší bratr div neplahne. že mu držka hladem prahne!* Bakus urputně, natočiv se k synovi: »Ale mlč, synu, co to povídáš?! Zde jsem já! Všudy jísti a píli uhlídáš! To není jako u naší Důry! A suchý houby na kyselo! Ale jenom těch kdyby dosyta bylo! Ale ani těch nám nedají, protože jich nemají!': Bakus se

Quido Mánes, Pochovávání Bacchusa v pražských pivovarech r. 1861.

na okamžik zamlčí, se syna sveze se mu zrak na dceru, pohodí hlavou, jako kdyby si na něco vzpomněl, a mluví k dceři: »Viď, Markýtko, dcero milá, ty přej by si se ráda vdávala ?!« Markýtka povyskočí vpřed a hned zase zpět: »To víte, tatíčku, že bych se ráda vdávala!* Bakus vesele: >Ju sta hromů! Vyber tedy sobě nějakýho, ve všech věcech proběhlýho! Nešť si on je jakýkoli, jen když bude vod naší řeholi!« Markýtka radostně: »Ach, tatíčku, dobrá rada! Teď jsem tomu sama ráda. Známť já kálána, černýho jak havrana. Von se mně za manželství dala mně manželství sliboval. On všelijaké řemeslo umí a s ním se dobře živit umí. Když lidé spějí tiše, skočí do kuchyně tím spíše a z pece sám chléb si dobývá.« Bakus radostně: »Spřiše, spříše! Ať on sem přistoupí blíže!