Po muzice.

luzikanti tentokrát skládali své nástroje brzo. Najednou totiž v hos-iY± pode lomozně zavířilo, a chlapci byli v sobě, pro jakési překažené solo. Nepřátelské tábory hned se vyvalily z hospody na volné místo. Děvčice už před nimi, jak hádka začínala, se rozprehly. Ale krve z hádky nebylo. Zavčas přišel pudmistr a radní a k tomu se k nim přidaly i dvě báby, aby bránily, a bylo po bitce. Chlapci se pomalu rozcházeli, než ne ještě domů. Jenom dva musili, protože si v té bitce rozervali vyšívané košile na cucky. Ostatním se domů nechtělo, a v dědině mezi chalupami je tak dobře, tak pěkně, když měsíček svítí. V hloučcích po třech nebo po čtyřech brali se pomalu po silnici s horního konce dědiny k dolnímu.

»Ale enom to nemožu vidět,« vyrazil ze sebe Francek Kafků, bitkou ještě rozpálený, »to by ně mohl hned čert žebrat, dyž sa do teho míchajú aj staré hlúpé baby. Jak tot na Francka Hruškového hrne sa chlapců jak vos a tu sa do teho vpletú ešče aj baby. ,Ježíš, Maria, Francku! Nebij sa, Francku, pamatuj sa!' Baby chytnu Francka za obě ruky a chlapCiska ho mlátijú hlava nehlava. Herdek, enom by sa ně to mohlo stát!«

Francek Kafků zůstal se Štěpánem Hůskovým a Tomášem Kuno-vjánkovým hodně pozadu za ostatními. Každou chvilku se zastavoval. »A ty Ščepáne,« přikročil blíže k Hůskovi, »co si pořád potichu jak v kostele? Ty si včíl jakýsi celý nesvůj.« »Ale šak víš, že ho trápí ta jeho,« nadhodil Tomáš Kunovjánků. »Víš, synku,« poučoval zase Francek Kafků Štěpána, »ty si ešče na takové věci hlúpý. Víš, děvčiska, ty sú chytré jak deset čertů. Já děvčiskám už nic nevěřím. To sú —« »Ale moja ne,« hájil Štěpán Anežky Hudečkovy, své galánky. »Ale co, je jak ty druhé, dyt jí to vidět na očách.«

Štěpán chtěl ještě něco namítat, ale Francek Kafků najednou předběhl několik kroků. »Aha, podivajte sa,« volal, »tady kdosi leži na silnici!« A skutečně se tam v měsíčním svělle zrovna blýskala lysá hlava. Vedle ní stará beranice v blátě. Bylo to proti špinavé krčmě, kde nalívala stará židovka s chromou dcerou. Kořalkou otravovala půl dědiny. »A to sú strýc Lopata,« poznával už Francek Kafků, když docházel k padlému.

Lopata se totiž před chvilkou z krčmy ještě jakž takž vy kolébal, či ho vlastně židovka vystrčila, když už ani jazykem nevládl, ale na silnici, jak se měl obrátit, to už nevydržel; svalil se a zavřel oči. Chlapci ho obstoupili a hned se všichni nad ním skláněli a vyptávali, co se pro Boha stalo? »Snad vás tu někdo, strýčku, nepobil,« dotazoval se starostlivě Francek Kafků, třebaže dobře věděl, oč tu jde. »Tož co sa vám enom stalo, tož povězte přeca aspoň něco!«