Lopata se probral trochu z mrákot a zdvihl hlavu. »Co tu ti chlapci chcú,« proletělo mu hlavou; ale nemohl jaksi ani na nic se optat ani nic odpovědět, ani slovíčka. Jenom před sebe hleděl vypoulenýma očima. »Tož aspoň staňte, strýčku; strýčku Lopato, hoře! dyt vás tu može vůz přejet.« Lopata ani se nepohnul. Pořád nic. A naposledy ještě «pustil rázem lysou hlavu na silnici a jako by usnul. Proto ho chlapci chytili pod paže a složili do příkopu při silnici.

»Takový starý a za goralku by si prst uťali,« připomínal Tomáš Kunovjánků. »Jak totkaj jednu strýc Bartys ze Lhoty, dyž sa jim to v hlavě už trochu mfiátlo, sadili sa s chlapama v hospodě, že > si za dva máze goralky utnu na levéj ruce malíček. Sak že co také s malíčkem, beztak že na ruce leda zavazá a tož nač by jim byl. A chyťa pantok, flag, a malíček odletěl, enom to křaplo — za trochu goralky.«

V dědině bylo ticho, ale nedlouho. Francek Kafků se chytil s kamarády kolem krku a dal se s nimi do zpěvu. S počátku jim to nešlo, ale brzo se rozehřáli. I Štěpán Hůsků. Jedna písnička se mu zvláště líbila, bývalo mu při ní do pláče. »Chlapci, včílkaj třeba tú s tyma modrýma očima,« navrhoval nesměle. Chlapci už věděli kterou, také se jim líbila. Tak pěkně se nesla vždycky po dědině; když zpívali, poodchylovaly si děvčice maličko okna, ale tak, aby chlapci neviděli. A také starým se ten zpěv líbil, aspoň prý člověkovi rozežene trochu ty starosti. Leda někteří škarohlídi vrčeli na to noční lomození. Ale těch chlapci nic nedbali.

Za každou strofou chlapci chvilku pomlčeli. Hned jak po druhé si poněkud oddechli, vystoupila ze dveří proti nim stará Gavlaska. Chodila vždycky jak jeptiška a každého ráda napomínala. A tak i na chlapce si vyběhla, aby šli už špat a nehulákali pořád. »A nechtě ju,« dopaloval se Francek Kafků, »baba dycky něco má. Sak dyž nás nemože počúvat, tož nech si zacpe uši a nech sa raci modlí!« A zpívali dál.

Tomáš Kunovjánků se ohlédl na levou stranu dědiny; byla ve tmě, protože na ni měsíc nesvítil. Vzpomněl si na galánku; u nich také »majú obrovnané červenu hlinečkú« a pěkně »v oknách malované«. Tonka, ta to umí. »Už možná spí,« myslil si a zas se obrátil na levo. Než Tonka nespala, ale dívala se oknem. Dobře si všimla, jak se k ní Tomáš několikrát obrátil. Těšilo ji to. Tomáš si s ní večer vykládával ve dveřích a smával se s ní všelijakým žertům; měl ji rád, ale přece ne tak jak Stepán Hůsků svou galánku.