božiště s žarovištěm a pohřebištěm pohanským, jenž se r. 1850 na železnici odkrylo, kteréž spisovatel propátral a důkladně popsal a Museu z něho předměty vykopané prodal. Srov. Smiřice u Labi v Králohradecku, kde se lid na površí při zápalu obětním a na mohylách hrobiště svých praotců Českých mezi Smiřicemi a Holohlavami rozprostírajících mířil, nelze pochybovati, jakož na Jaro-měři, kdež se opět tamní lid každého jara s bohyní Jarou čili Vesnou na onom površí, nejen toliko na »Ptakách« a u pramenu živého sv. Anny, alebrž na tom místě površním, kde nynější město Jaro-měř nad řekami strmí, se mířil. Srov. Omejvání lidu o Velko-noci atd.

Stopy a známka pozůstalé modloslužby pohanů, Černobohu vykonávaná na nesčíslných místech po Čechách a veškerém Slovanstvu hojně nalézáme, jehož se více lidé obávali, aby jim na statcích a na zdraví neškodil, nežli Bčlboha dobrotivého. Tuším v následujících místech, totiž: na Kozích horách a Hřbetech, na Kozlích v Berounsku; na Kozích Hřbetech nad Suchodolem; na Kozinci vsi a háji; v Kozlanech na Homoli před farou a v poli; v Kozlovicích v Rakovníku; též na Kozlově v Bydžovsku; v Chrudimsku, Čáslavsku, Táborsku, Prachensku, Plzeňsku, Loketsku; takž na Kozlech v Litoměřicku, Čáslavsku a v Kouřimsku; též na Horních a dolních Kozlích v Prachensku; to i také na Kozojedech velkých a malých, na Kozojedkách v Bydžovsku; na Kozojedech v Žatecku, Chrudimsku, Kouřimsku a Plzeňsku; též tam na vrchu nad Šťáhlavou na Kozlu a j. v. netoliko na těchto podotknutých místech kozlových, čertových čili bě-sových a děsových atd. (Pozn. red. Srv. co dlužno souditi o obsahu fantastické této snůšky lidového podání i vybájených smyšlenek, v čís. 4. u stati I.)

Masopustův konec (ostatky) líčí Krolmus takto: Na Mšeně v outerý masopustní chlapa velikánského, vycpaného ze slámy, hadrů, na půl voze zadním vozejí, potom ho pověsují a zahrabují. »Ostatky« šlovou na Králohradecku poslední tři dni masopustní, neděle, pondělí, úterý masopustní. Outerý masopustní děti tancujou všady na Hradecku o vrkoč; hoch si vytancuje vrkoč. Vrkoč je pečený veliký věnec z mouky, jinak pletenee, doň dokola dřevěný špejle napíchány, na nich na koncích suché švestky, jablka, hrušky vořechy, křižalky, třešně a višně ajv. ovoce pozlacené půlzlátkem nabodány, každá matka dcerušce své upeče, fáborem dřívka dokola ováže a holka do hospody každá jej sobě přinese, a který chlapec holku tuto provádí, s ní tancuje v krčmě, tedy mu svůj vrkoč za to obě-, tuje. V hospodě ten den jest viděti plno vrkočů po stolích. Nejvíce v Opočně červeném se zachovává týž obyčej na Králohradecku. Vypravoval Kodym doktor v lékařství, krajan. Matky též tančejí, čím vejš vyskočí, tím prý větší len vyroste, místem ječmen ajv. plodiny. Nyní