váno mezi děvčaty a chlapci, kterému chlapci děvče se srozuměním rodičů svůj vrkoč dá.

Odpoledne v masopustní úterý doneseny vrkoče do hostince >na sál«, kde se tancovalo o vrkoč. Chlapec dostal vrkoč a daroval děvčeti za to různé pamlsky, hračky, šátek neb jiné dárečky, jež mu rodiče pro děvče, které mu vrkoč darovalo, uchystali. Byl to jakýsi druh dětského »obvěnění«. Každý chlapec tancoval pak se svým děvčetem, což trvalo až do 5, 6 hodin večer, kdy děti musily pak ustoupiti dospělým, kteří se oddali posledním radostem tance v masopustě.

Donesené vrkoče vystaveny byly na velikém stole a podrobeny znaleckému posudku. Po skončeném tanečním veselí odnášel si každý hoch darovaný mu vrkoč domů, při čemž jej děvče jeho vyprovázelo. Vrkoč, jenž uznán byl nejkrásnějším, vyprovázen byl při odnášení hudbou. O vrkoč tancovalo se naposled na Opočně v roce 1867, neboť roku příštího byl tanec o vrkoč z popudu tehdejšího řiditele školy p. Jiřího V. Dlouhého zakázán, tak že obyčej ten úplně zanikl. I dívky dospělejší, zvláště ty, jež měly známost, strojily si vrkoč a darovaly jej známému neb vyvolenému mládenci, však i to zaniklo se zákazem tance o vrkoč školní mládeži.

Obrázek kratochvílí masopustních, zábav, humoru pražského v první polovici věku XIX. sestavil v divadelní výjevy, působivé věrností líčení současného pozorovatele bystrého, J. K. Tyl. Prochází ulice pražské, domácnosti a domácí zábavy, veřejné bály, maškarní reduty, až do dozvuků na Popelec. Kreslí živě, krátce, ale právem nazval svoji skladbu kukátkem, kdo se nám figurky směšné masopustní rnihají a celkem pak vyvolávají představu, jak si dlužno představiti v této řadě zdramatiso-vaných výjevů masopust pražský v letech třicátých, čtyřicátých století minulého.

Ulice. Nárožní dům. V neděli o desáté hodině zrána. Houf lidu.

Cedulář (s balíkem cedulí pod. paždí, přilepuje řadu loketních a půl-sáhových návěští). Bože nedopusť, by nás po celý rok trápil masopust!

Dva tovaryši (jdou kolem).

První: Hle, hle! Jeden, dva, tři, čtyry — osm bálů jedním dnem — a každý

v prechtik sálu ! Aj, toť aby člověk čtyry nohy měl, kdyby všude umlsnouti chtěl.

Druhý: Abych se ti přímo vyznal, brachu, — masopust mi nadělá jen strachu. Člověk musí k tanci — holka pokouší; jednou tedy za týden se vejská, šest dní nato huba osouší.

První: Tužúr, lustig! Af i kapsa stej-ská!

Pekař a sládek.

Pekař: Co pak nám dnes na divadle uklohnili? (Čte:) »Masopustní žert.« Nu, to je bon!