str. 235
První: Dá ji?
Druhý: Bože! a jak ráda! Všecka hoří!
První: Šťastný chlape! Děvče jako poupátko, vtipná též —
. Druhý: 1 třeba byla housátko! Srdce mé se půlce milionu koří. Tou-li nebude mým dluhům opravy, nic mi ne-zbyde, než kulka do hlavy.
On a ona.
On: Bůh mě slyší! Tonu v rozkoši!
Ona: I jděte!
On: S vámi chtěl bych, mina zemi, lítati, tam, kde slunci od východu svítati.
Ona: He, he!
On: Blažen,'když se usmějete!
Ona: He, he!
On (stranou): Probůh, co jsem to vzal do ruky! Toťje loutka, ze soustruhu hříčka, šité tělo, malovaná líčka, nástroj z dřeva, celý bezzvuký! Šťastný, kdo si dívku zamiluje, jenž mu aspoň dobře zatancuje. (Nahlas.) Půjdem k tanci?
Ona: Třeba.
On: Nebo posedíme?
Ona: Také.
On: Tedy jděm, ať — nemluvíme.
Výbor pánů bál pořádajících.
První: Hezky se to naplnilo; všude husto.
Druhý: Jenom v kapse pusto! Zdarma pozvaný se vždycky dostaví — outraty ať výbor sám pak zapraví!
Třetí: Za to se mu slávou nahrazuje, co snad měšec uškoduje.
Švihák (leti kolem): Bravo, páni! Co je Praha Prahou, nevyvedla se vší snahou bálu, jak jste vy ho spořádali!
Výbor: Vždyť jsme dvanáct roků študovali!
Host (napořád v koutě stoje, bedlivým okem to peřesté kolotání pozoruje, a brzo hořce, brzo útrpně se usmívá. Něco ovšem cítí — něco si myslí, posavad ale neví, jak to po-vědíti).
Dva výborové (mimo jdouce).
První: Kdo to tamhle s tváří zamračenou ?
Druhý: Nech ho, blázna s myslí zakalenou; darmo by nás třeba zatrudil, an si vždy jen na mudrce hrává.
První: Kdo pak je?
Druhý: Eh — České verše psává!
První: Herr Gott! Jak pak ten sem zabloudil?!
Host: Jak se točí, vrtí— jako vírem, jako uštípnuti vlaským štírem! Veselte se; jet vám toho přáno! Jinak byste nevěděli, proč vám živobytí dáno. Bál
— to je to velké podniknutí, k němužto se vaše síla nutí; k jiné věci — napadá mi chudina, láska, umění a otčina
— k těm byste již menší chuti měli t Také jsem rád vesel — ale tolik ryku,, tolik pompy k vůli dlouhé chvíli! Ne, ne ! To jsem přítel jiných zvyků. Chce-li se mi — s přátely se sejdeme, s holkou známou do kolečka vejdeme; sklenka vína, moudré slovo, trochu smíchu, bez pretensí, beze všeho pychu — to dá ducha, to dá síly! (Na cestě domů.) Ale ovšem! Kdo jen české verše psává» osamělý v hluku světském stává —
Ples domácí. Tančírna, to jest: pokojíky čtyry lokte široký, půl pátá dlouhý, na každé straně skleněný svícen, na svícne papírová růže a dvougrošová svíčka. Po levé straně ještě jeden, ale ještě menší pokojíček — v něm řada seslí a staré kanape. Po pravé straně také jeden, ale také menší pokojíček— v něm stůl, sklenice a mísa. V tančíme, ve výklenku u okna, celí tři muzikanti: dvě skřípavé housle a falešná flétna. Pět párii lítá, vulgo: tancuje; pět jiných oddychuje,, a patnácte jich okolo stěn čeká.
První: Neměj starost — za pětku to. stojí: jídla, pití dost, i tanečnic. Všecko se tu s veselostí pojí. (Přistoupí k domácímu pánu.) Tuhle, pane, ještě hosta, vedu.
Domácí: Dobře tak; u mne přejde pánu radováním zrak. Strojím bál ten bez ohledu, k vůli známým; a co z toho? Nic. (Tajně k hostu prvnímu.) Podíl váš rád tratím.
Host: Však já beztoho nic nezaplatím! Za to jsem vám jiných pět do té pasti sveď. (Hudba přestala).
