Turkyně (chce odpovědíť): »Tobě se to stalo, nežli jsem přišla — « (neví ale, jestli by nepohoršila, a opět mlčí).-

švihák (s opeřenou bradou — někdy také německé básně dělává): Škoda figury, že nemá řeči! Snad ji na cestě i s vtipem ztratila. Kdyby jenom o vlas bylo větši, dobře by se vedle Turka na most hodila.

Turkyně (se dere z houfu těch mu-čitelů ven).

Někdo: Wer wird's auch sein? Ein Kammerkälzchen mit Biegelstahl-verbrannten Tätzchen.

Turkyně (štastně vyklouzne, u dveří

druhou zastihne,' a obS nato pospíchají

domů).

Host (o sloup nejzííze podepřen dívá se tomu počínání hostů): Bravo! Do toho jen tónu dále! Brzo bude po maškarním bále. Jaká lichotivost, jaké vtipy — jako sladké Amorovy šípy! Takto musí reduta se dařit, kapsa podnikatelova — zmařit.

Druhý (k němu): Hle, jáť myslil, že tě v larvě uvidím!

První: Zde se za svou přirozenou nestydím, v jiné bych rád potrkával — musel bych být ale bezrohý; rád bych všude poběhával — musel bych být ale beznohý. Já rád mluvím o pravdě, a za tu — nežli bych se nadál — na odplatu musel bych se z larvy svléci, ano spatřil bych se třeba v kleci.

Dva recensenti (postaví se do prostřed sálu a vyhrnují pysky).

První: Co jsem řekl? Jenom žádné hádky! Praha není pro redutu; Praha nemá. ducha, nemá smělosti k této vše-obcanské slavnosti, myslíť hnedle na pokutu; jednou skočí — a hned má dech krátký.

Druhý (potají): Aj, což abychom se sami převlekli? A jak patří vtipem zablýskali, až by se ti tupci ulekli, a »kdo, co to?« vespolek se ptali?

První (s pánovitou lhostejností, aby ukryl, že nemá peněz a že i vchodní kartu zadarmo dostal): A bah ! dnes mi není do kuráže; k čemu tedy blázny dělat pro jiné? Buďme rádi, když to všecko pokulhává; aspoň se nám o tom

ostřej psává. Pak i bez nás maškaráda nezhyne —

Harlekýn (strčí mezi ně hlavu a plácačkou zařehtá): — a vy zůstanete bez blamáže! (Skočí blízkému Tyrolanu na hřbet, i sedne mu na týlo.) Podrž, brachu! Široké tvé záda budou mojí katedrou; máť je také vrchnost tvoje ráda, neboť ví, že mnoho unesou. (Ma-škary všeho druhu staví se houfem okolo něho — načež on tónem kazatelským spustí a časem řehtačkou si poklepává.) Paničky a páni — uši do rukou, ať se vám má slova k srdci do-tlukou! — Do reduty Pražské mnoho není! My to víme — takéť právo máme k jadrnému pohaněni, neb je naše vlastní rozmazlené dítko, z našich sadů stobarevné kvítko, pro něž my si hodnou práci dáme. Že se nám vždy nepovede ? Božínku! I maškaryjsou křehké; snadněj také bez larvy se na bál jede. Naše dílo není příliš lehké; vímeť, kde a jakou hanu tady dáti, žádný se jí také nebude z nás báti; jsou tu také slintáci, holo-bradí panáci, kteří všecko oěmuchují, prošíuchují, ofrkují, a kde čouhá chybička, jako povztekli se ženou; sami ani slovíčka nedovedou podat na zlepšenou. Znáte je? 0, to je divná třída lidí! — Zač se hodný člověk stydí: za potupu, hanbu, za týrání, zlomyslné posmívání, veřejně, ba potají a z koutku

— to vše mají oni za pochoutku. Škrábnouti a pošplychnouti, zkáleti a utrk-nouti — to jim voní, to jim lahodí! Já řku ale — (při tom začne plácačkou na dlaň poklepávat) harlekýn se táže, nežli někoho svým kordem uhodí — Já řku, co zde rozum káže? Máme hryzu takového hmyzu na svém kvítku trpěti? Pánové, mě začíná již dlaně svrběti! Uhodím-li —

Recensenti (byli se davem prodrali a nyní ze sálu vyklouznou).

Harlekýn (je zahlídne, a zvolá na sbor podřimujících hudebníků): Hrajte, muzikanti! Trubte, trubači! Kritikanti — Jak by nic —¦ se uklidili; zahrajte jim v provody! Prázdno po nich, bez škody

— leda že tu trochu zasmradili! Maškary: Bravo, bravo, masopustní

tlampači!

(Hudba začne Labického nejnovější ga-lopadu.)