Skvostná komnata. Večer. Argantická

lampa na stolku. Libý zápach vodiček

a kadidla. Na věšátku, po seslích, na

stole drahé šaty a přípravy na bál.

Slečna (bledá, pokašlávajíc na lehátku odpočívá, v ruce drží lístek — a chvilkami do něho mdlým okem hodí). Dvě komorné (opodál).

První (potichu k druhé): Dneska nebude snad bláznit? Poslechni, jak těžce dýchá! Teď se kroutí — jak jí to as píchá! *

Druhá: I co z toho! Ta již nepo-pustí, až se jí krev ústy, nosem spustí. Vždyť jsem musela zas povyprázdnit, kde co šperků zastrkáno.

První: Bodejž bylo raději už ráno! Na mne padá ňáký strach — slyšelas to hrozné »ach«?

Slečna (byla se, těžko povzdychnouc, poněkud vzchopila a začne list, kterýž jí byla nejlepší přítelka jako na výstrahu poslala, po páté čísti). >Nade všecky dámy v Praze Aurora se dnes tam zaskvěje. Bůh ví, jest-li při vší naší snaze někdo na nás ostatní se usměje. Také Fridolín, to ptáče poletavé, ježto tebe opustilo, na dnešek se přihlásilo, jako tobě na pohromu — (Vyskočí.) Nikoli! (Bolestné ji to však popadne u srdce, ona musí se lehátka držeti.) Ó nešťastný můj stave! (Za-tnouc zuby všemožně se vztýčí.) Nic však na plat —já dnes musím z domu! Uvidíme, kdo mne přezáří, až jim kouknu do tváří! Uvidime, kdo mne přezáři, až jim kouknu do tváři! Nade mnou se nesmí triumfovat, jako nad zmoženou pokřikovat! (Pokyne komorným.) Honem vlasy do pořádku! Pozor ale, ať zas nemám hádku! (Sedne si; komorná jí začne hlavu strojit.) Kde je diadem? kde kytka! Kde je růže?

Komorná (postaví před ni zrcadlo).

Slečna (se líci): Nade mne se nesmí žádná skvíti, byť i pravá Aurora to měla býti! Všechněm na vzdor budu veselá— veselá — (třesoucíma se rtoma) oh, veselá! Šněrovačku! —Táže stáhni — túž!

Komorná (vidouc, že slečna sotva dechu popadá): Nebude to škodit, paní moje ?

Slečna: Nech si pro sebe ty strachy svoje! Čifl, co tobě poručíno. Šaty — šaty! Honem oblíkejte!

Obě komorné (mají plny ruce díla.)

Slečna (v ouplném šperku). Nyní zazvoň, ať je zapřažíno! (Komorná odejde.) Tady zatím všecko zodraykejte — (Krev se jí žene k hlavě, a pot na ní vyvstává.) Horko je tu, mdlo až k padnutí! Ledu, ledu — čerstvé vody!

Komorná (běží ven — k sobě). Tohle bude hezký ples a hody!

Slečna (nemůže déle na nohou se

udržeti — pronikavě zkřikne, sáhne

k srdci, a pozadu na širokou sesli se

zkácí.)

(Mrtvé ticho v celé komnatě, toliko jed-nozvuký klepot velikých hodin slyšeti; po chvilce začnou hodiny novomódní quodlibet z českých národních písní: »Nic nedbám, jen když mám —« »Adie, falešný světe!«)

Obě komorné (se vracejí, a zahléd-

nouce k tanci vystrojenou slečnu bez

hlasu a bez pohnutí na sesli seděti,

nevědí co začíti).

První: Milost slečno! — To je leknutí! Kočárčeká! (K druhé.) Snad nám neomdlela?

Druhá: Tu je voda! — Nebo snad jen zdřímnout chtěla?

První: Zbuďme ji, at není nevrla!

Druhá (vezme ji za ruku): Ježíš Maria! vždyť je umrlá! (Hodiny hrají: »S věže smutná hrana zvučí«.)

ulice. Nárožní dům. Z jitra. Po-žmourno. — Popeleční středa.

Gedulář (tenkráte jedinou ceduli přilepuje, totiž: Pražského oznamovatele. Štětka jeho rychle a radostně po zdi tancuje): Chvála Bohu, že to přestalo! Vždyť pak by to poctivého ceduláře bylo strhalo.

Zdárnýsynek (po včerejšku ještě nevyspalý, oči opuchlé, na čele a po tváři hodnou modřinu. Zpívá:) »Pozdrav Pánbůh otce mého!« (Zastaví se u ceduláře): Aj, aj. škrobe! co to mažeš od rána?