bili. Já ji také přál vše dobrý. A pak pravím: »Dnes sem jistě má matka přijde, třebas se na mne hněvala, že jsem dal bratra od sebe, ona kávu neopustí.« »Já bych ji také ráda viděla (pravila moje), by mi zde u ty holky byla, než přijdu s kostela a Karlíčka vemu sebou. A když do devíti nepřide, zima velká nejní, obleknu holku, vona již hodně běhá, vemu ji sebou na desátou mši svatou k svatému Vojtěchu. A taky že to tak udělám, když nejde, tak jisté nepřide !« Já ji na to pravím, že právě dnes budu hrát v Jirchařich, že se tam někde uvidíme. »Zatím z Bohem,« vzal jsem na sebe kolovrátek a šel jsem. Sotva snad má žena z dětma byla v půli ulici, ubohá, měla již ve svém příbytku nemilou návštěvu, která umí i bez klíče každý dveře odvírati. Byl to skutečně známý zlosyn, že věděl, kde oo leží. Ze šatníku vybral jen nejpěknější její i moje šatctvo, tak že jsem zůstal v tom, co jsem měl na sobě, též i žena. Co bylo ale sprostší, jen to tam nechali. S prádelníka vybrali povlaky na dvě postele, a prostěradla, a porozdílné prádlo, co bylo dobré, i mé hodinky a pak peníze do krejcaru všechny. Ještě bylo štěstí, že žena právě červené korále měla na krku, které byly jako hrách a byla jich šňůra pětkráte okolo krku. A zlaté náušnice, nezi nimi byl zlatý křížek a pak čtyři prstinky. V té její staré truhle bylo mnoho plátna nakoupeno, že až Bůh dá po Vánocích, pro všechny bude šit košile, tam se nedostal, buďto měl strach, a neb nestačil mu čas. Žena chudák přišla před jedenáctou hodinou domů, otvírá klíčem, ono otevřeno. Vejde do pokoje, a počne spínat ruce, plným hrdlem počla : »Ach pro pět ran Krista Pána, a Ježíš Maria Josefe, mi jsme vykradeny.« Dveře byly otevřeny, lidí se tam hned zběhli, ne jen domáci, ale i z druhého domu. Těšili ji, by se pamatovala, v jakém je stavu, že to může smrtí zaplatit, a ten pláč že ji to nenavrátí. Ona pravila zoufale : »Ach to žádnej jinej neudělal, jen mého muže bratr, já jsem řikala, že v něm nic dobrého nejní.« Tu vyskočí ten chlapec, a praví: »Mají pravdu, pani Haiszova, já šel ráno do školy, a on tam v Podskalí stál. s tou Pepkou. A když jsem šel ze školy, ona stála nedaleko domu u Emauzkých schodu, a za chvíli jsem šel pro vodu, oni šli spolu uličkou do Podskalí, on nes na hlavě velikej uzel, a ona také v každé ruce jeden a smáli se. On povídal ji, už ať jsme pryč. Já myslel, že se odtuď stěhuje, ani jsem to mamince neřek.« Ona se poněkud upokojila, a prosila tu jednu sousedku, by dala těm dětem jist, že má pro ně v troubě kávu, a než přide, by ty děti u sebe nechala. Všecko uzavřela a šla mne hledat. Byly již hnedle dvě hodiny, když mne nalezla, napolo skoro mrtva, co se stalo, mě vypravovala. Hned jsme běželi na c. k. Policejní Řiditelství. A si. pan komisař vrchní tam bydlel, Krujz, hned nás sám výslech i ten krošiček hlavně zaznamenal, na to zavolal tajného a dal ho hledati, nám řek, jak bude zatknutej, že pro nás hned pošle. Asi ke čtvrté hodině, přijde tu strážník, povídá, by jsme šli na si. C. K. Policejní Komisařství a ten chlapec taky. Dále praví: »Pani, nic nepláčou, jsou dobře v tom, u něj se našlo přes osumnáct zlatých, a krošiček, co udali, našel se mezi těmi penězi, ten je lepší nežli čtyři.« Žena vzala svou broži, a chlapec šel také s námi. Přidem tam, a on byl k výslechu zavolán, ruce svázaný, vše