zapíral, ten krošiček že v kartách vyhrál. Komisař jej poslal na si. Policii a ti peníze sebou, a nám pravil, že to udělal, to je jistá pravda. »Co se u něj peníze našli, ty na jisto dostanete spátky, a jesli se přizná, kam to šactvo dal, třebas to i prodaný bylo, musíte dostat taky spátky. A u ty lehké žensky, snad už nyní je prohlídka, a bude také zatknuta a přísně vyslejchana.« Moje mu políbila ruku, on ji těšil, by se netrápila, že bude zase všechno dobře, jen že to mžičkou bejt nemůže, taková věc se někdy protáhne rok. Přišli jsme domu, bylo hnedle šest hodin, co večeře se žádná nevařila, a moje jen seděla, a chvílema spi-nala ruce, plakati již ani nemohla. Toliko jako smyslu zbavená si počínala, po chvíli zase chodila po pokoji, lomila rukama nad hlavou a volala: »O Bože můj, což pak jsem proti tvému Nejsvatějšímu Boství tak hrozného provinila, že mě ten krutý svět tak strašně pronásleduje. Matku, ba ani otce js.em neznala, od bratra zavržena, od cizích lidu často tej-rana, a nyní když jsem si domejšlela, že po boku muže blaženější a spokojenější život povedu, zase mne krutý zlý osud pronásleduje, dvakráte okradena, a konečně i o zdraví připravena. Teď co nevidět mám býti matkou, a kdo ví jesli uvidím plod života svého, cítím slabost svou. 0 Všemohoucí Bože, slituj se nade mnou, podle neskončeného milosrdenství svého, a popřej mě ještě Ďakej čas na tom světě živu býti, já ti Bože můj stále díky horlivě vzdávati budu.« V tom tak velkém naříkání vrhla sebou na lůžko, a brzy tichy spánek učinil konec jejímu velkému zármutku. Druhého dne já obstaral sám snídaní, neboť ona byla tak se-slabla, že sotva po pokoji se potácela. Já promluvil k ní řka: »Jen zůstaň v posteli, dá Bůh, že se zase zotavíš.« Ona obrátila ke mně své slzemi zarosené oči, a usměchem lehkým : »Mě se zdá, že mě Bůh brzy potěší, a povolá mne tam, kde nebude žádného pláče, ani zármutku, (a dále praví) ale ubohý muži, jak nás ten tvůj bratr moh tak zarmoutit, dnes máš dávat činži. Já ti radím, vem ty mi korále a ty prstinky z náušnici, a dej to do zastavárny, činže musí bejt, nebo takový byt na sedumdesát zlatých nikde nenajdem.« Já ji poslech, a šel. sem do zastavárny a vypučil jsem se šest zlatých, a 7 sem potřeboval. Přijdu domu pravím, že mě ještě chybí 1 zlaty. Ona na to praví: »To je dobře, já ondyno sválně za malé peníze vyměnila pětku, až budeš dávat činži, by se s tím domáei pán nepočítal. Ještě štěstí, že sem ji měla sebou včera, sice by byla také pryč, aspoň nám pár krošu v ruce zůstane.« Já tu pětku dal na stůl, a přiložil k ní ty dva zlaty. Měl jsem radost, že mám aspoňd to pohromadě. Tu někdo klepá na dveře, dále, kdo to? Ona domácí pani. Dala pozdravení, a praví: »Pani Rezi, já jim uvařila trochu z vína polívky, by se trochu posilnili, chudáku, jak jsou přepadla. A tu máji lahvičku vineho octa, často se s ním mažou, ale teplým po žílách, a nenaříkají sobě! Koho Pán Bůh miluje, toho s křížem navštěvuje, a dopouští na člověka, skoumajíce trpělivost jeho. Rodička Boží se přimluví u Boha Otce i Synáčka svého Krista Ježíše a zase bude dobře « Po tej posvátnej útěše, chtěla odejiti. Já ji ale zastavil, pravím : »Prosím, pani domáei, tady ráčeji si vzít činži.« Ona na ty peníze koukla, a nebrala je, až