tak že mě ze všeho zbylo asi šest kousků. Přišli jsme večer domů, pradleně sem dal zlatej, a ženě moji jsem řekl, jak mě Bůh požehnal. Ona se s toho těšila. Na to jsem zůstal pár dní doma. A proč? dal jsem si nově sepsanou dějovou píseň do tisku, a do kolovrátku také ten nápěv zhotovit, a tak ušli čtyři dní. V těch čtyřech dnech jsem stále dodělával, co jsem měl rozděláno, chlapci museli mě pomáhat, neb sem letos toho měl velmi mnoho. A mezi těmi dníma dostali jsme oba a ten chlapec, také obsílky, ku SI. Cis. Kr. co trestnímu, zemskymu soudu, 24. listopadu v 8 hodin dopoledne. Žena se toho tuze bála, a byla již krutá zima. Vojtěch byl také doma, ale mě nebyl ke škodě, on stále se mnou pracoval. Žena ale byla tak slabá, že sotva po pokoji chodila. Přiblížil se den k stání. Sama pani domáci ji strojila, já přived kočár a sed si k ní, a toho hocha vzali jsme sebou. A to ještě musel kočár volně ject, a tam mě ji pomohla na schody vratného žena dovect. Vejdeme do soudní síně, tam seděli dva páni, 'ty se mé ženy lekly. Z druhého pokoje ji přinesli měkou pohovku a ji posadili. V malé chvíli, přived dozorce vězních bratra spoutaného. Pan rada se ho ptal, jesli jí zná, on řekl ano ! Pak se dále ptal chlapce, zná-li ho také. On pravil: »Znám, to je pana Haisze bratr.« A dále se ptal, jesli také pozná tu ženskou. On pravil: »Poznám.« Ted musel mu do očich mluvit, kde ho ponejprv s ní viděl, i po druhé s těma uzlema. Na to to bylo čteno, jesli se to srovnává s prvním udaním. Pak byli přivedeni dvě žensky. A c. k. pan rada se ho ptal: »Co myslíš asi, která to je s těch dvouch?« On okázal na tu tlustou: »To je ta, co ji řikal pan .Haisz Pepka, ta nesla uzle dva a on jeden velkej na hlavě, a rikala mu, pojď ať jsme již odtuď pryč a smáli se.« Po dlouhém dotiravém vyslejchání byli oba co viníkové uznání, ale oni vše zapírali. Žádali o nové vyšetřování, a zůstali opět ve vyšetřující vazbě. Pak jsme byli propuštěni, s tím slovem, že se ještě jednou musíme dostavět, jesli se něco dopátrá s té krádeže. Ještě ten jeden pán moji ženu pomohl svéct ze schodů, a já zavolal na kočár, jeli jsme domu. Moje manželka čtyři dní to odležela. Mně nyní nastali ouskostliví dní. Vánoce, Mikuláš, všechno za dveřma. Jaké popisování, jako každej rok, tak to bylo i letos. Na dva dní před svátky, měl jsem vyprodáno. Ale co mě prospělo, když hospodyně ležela, a to bylo ještě dobře, že ji chutnalo ještě jist. A proto jsem se ji s krva-cejicím srdcem ptal, co mám k svátku nakoupit. Ona mě na to odpověděla: »Prosím tě, tolik co v loni neutrácej, ty velký vloni pravili, že měli dobré svátky, raci jim dej každému pár krošu, by měli na pivo ! Ale to tě prosím, můžeš-li tak kup rybu, já se již dlouho na ní těším.« Já činil dle vůle její. To samé sem vše nakoupil, co vloni ale méně, ryby ale dvě. Nedá se dlouho popisovati, svátky se s pomocí Boží odbyly. Ta žena, co ji moje manželka nařizovala, ji vše podle vůle udělala. A já taky synům velkým jsem dal každému 1 zlatej na pivo. A pomahačka se sváteční zdravou stála mně také peníze. Ale díky Bohu Nový rok, jak v kostele tak i u kmotrů, a bývalých jejich pánů, hnuti outrpnosti nad mim neštěstím, mě mé vydaní laskavě bylo nahrazeno. Ženě někdo namluvil, by šla do nemocnice. Ona mně za to žádala, já na žádost její jsem jí