tam dal. Ale páni lékaři ji přijali, s tím domluvením, že je slabá, v tom stavu že nemůže žádný lék brát, pakli by přišel čas ten, tak že si ji musím domu vzít. Mně s tím neulehěila, toliko přitížila, že jsem k ní každej den chodil, a lecdys opatrovnici něco dát, by ji vlídně obsloužila. Jak ušly tři neděle, ji bylo snaž, ona lepší vyhlížela, po pokoji chodila. A žádala pana lékaře, že by ráda šla domu. Já tam přišel, opatrovnice přivedla lékaře, on mi řek, bych si jí vzal, a až to odbyde, a bylo by jí špatně, bych ji tam přived, pak že ji budou moct dát něco užívat. Ji ale zakazoval nic dělat, i málo mluvit, a jist že může, co ji chutná, ale ne moc. Já ji tedy odvěs domu. Druhýho dne za ten celý čas mluvil sem z matkou moji. Ta tolik plakala a spínala ubohá nade mnou ruce, že ona za syna nemůže, a proto že k nám nešla, že se na ní hněváme. A jak se mě vede, že všechno ví od jedny ženy, co v našem domě bydlí. Já ji za to nyní prosil, by k nám každý den dopoledne i odpoledne chodila. A ona to přislíbila. Moje žena byla tomu ráda. Platit denně šesták a jídlo, to mě bylo věru předce jen mnoho, dal jsem ji teda pryč, jen aby chodit prát. Od těch dob k nám chodila zase matka. Ostatně dělal doma Vojtěch. Nastal svatý půst, já konal ve třech kostelích svatou křížovou cestu, když nepršelo, přece káplo. Při tom sem si zval družičky na Svatou Horu i lidé.

Částka dvanáctá. Moje velká strast, porod a krtiny, pohřeb duete, a posděj i ženy. Bylo to právě na den svatého Haštala dne 26. března když mě má manželka dceruškou obdařila. Děvčátko bylo slabé, ale matka ještě slabší, skoro půl hodiny to trvalo nežli počala dýchat. Dítě počalo plakat, tu náhle matka otevřela oči, sahá okolo sebe, pak zvedla pólo vysílené sepnuté ruce své, a jen šepmo praví: »O Rodičko Boží, kde je to mi dítě, já ho slyšela ze spaní plakat.« Bába někoho tajně poslala pro lékaře. Ten přišel a prohledni tepny a pravil: »tuze slabá, mluvte s ní, aby nespala, nebo více neotevře oči,« a dal bábě lahvičku z mazáním a odešel, nežádal ani plat. S pomoci Boží v pár hodinech nabyla opět pamět. Druhého dne byly na rychlo krtiny, kdes už matka mohla dítě políbit, a praví úsměvem: »A jak se jmenuje?« Pravím »Kristina«. Nyní počala moje žena silně kašlat. Čtvrtní pan lékař na tom stál, bych jí dal do nemocnice. Ale to mě neřek, že tam můžu s ní také dítě dát, a odtamtud, že je posláni do porodnice na hlídání, nežli se matka vystuně. Já tedy dal ženu do nemocnice, a Kristinku k mé neupřímní sestře nahlldání bez prsu, denně jsem ji dával 2. šestáky a ještě jsem ji obden kupoval kávu a cukr. Ženě bylo opravdu lepší, že se sama hezky učesala. Musel jsem ji vyplatit náušnice a také bílej lajblík, též sukni přinést. A to tak bílá sedávala na posteli, a na mně čekala. A jak mně jen ve dveři zahlídla, už se zdaleka na mně smála, a se tázala, co ji nesu, a co dělá její drahá Kristinka. Proč tam k ní sestra nepřide. Jeptiška mně to zapověděla, že bych ji udělal zle, právě tím, když dítě je nemocny, že by nad ním plakala a ta lítost že by ji ublížit mohla. Na to když jsem šel od ní, jeptiška právě byla venku. Já jí prosil, že v pondělí povedu procesí na Svatou Horu, a že je dnes už