jest. Ukazujíce to každému věrnému dobrému i také zlému i nevěrnému. Stanou všickni okolo spravedlivého soudce, bázní velikou třesouce se. Hříšní stanou jako omámení, jedni na druhé hledíc, souc přestrašení. Tut Pán Kristus obnoví své rány a odevře svůj bok proklaný, hříšným k veliké žalosti a dobrým k přehojné milosti. Tedy

soudce spravedlivý ortel kratičce vypoví: Odstupte ode mně, zlořečení, do ohně věčného, požehnaní do radosti Otce mého. Tu hned nebesa obnovena budou a tak bude konec soudu. Protož my čekajíce soudu hrozného, v paměti mějme přikázání Boha svého, jich nepřestupujíc, ostříhejme s pilností a tak po smrti dostáném se do věčné radosti.

Pochválen Ježíš Kristus. Sú maminka doma? Karlík vyběhl do podzimního večera pro matku, která za chalupou omývala zelí v bečce (suduj, aby brávky (vepři) dostaly čisté žrádlo. »Maminko, tetka Dur-čačka přišli. Poďtě ich přivitať!« »No už idu, běž domu, synku, eště se mi tu nachladíš a potem budeš zase křunkať (pokašlávat)!

Karlík se vrátil do izby (světnice), řekl tetce, že maminka hned přidú a dal se do práce. Pomáhal mamince vařit večeři. Vybral oškro-bané kobzole (zemáky) z hrotka (škopku) do punclového (hliněného) hrynka (hrnku), umyl je, nalil na ně čisté vody a postavil je na blot (plotnu). Hrotek se špinavou vodou vynesl ven a vodu vylil venku do rynštoka (žumpy). Při tom si dal ovšem dobře pozor, aby u hrotku ne-ut.loukl utory (dolení okraj u škopku a putny přečnívající přes dno). Zatím matka přišla do světnice, přivítala sousedku, prohodivši žertem: »Sednijtě se vedle peca našiho, ukrejtě se chleba vašiho a dejte též. i děťům našim.« Malá Hanka (Johanna), uslyševši o chlebě, jala se volati: »Mama, haba!« (v dětské řeči — chléb). Karel si zasedl ke knize, ale chtělo se mu již spát a proto hodně zíval. »Karle, chce se ti spáť, že lak žaješ (zíváš)? A co ty, Vichtoro (Viktorie), se tu ve dveřach telko (tolik) přečečuřáš (otáčíš) a žapíš (hledíš vyvalenýma očima) na tetku? Na, zavěs moju kacabaj (ženský kabát zimní krátký) do sině a potem se trochu přikusmej (přičeš si vlasy), ať mi tu do čeho něnachlupeš (nena-pouštíš vlasů).«

Od souseda ozval se zpěv. Šestnáctiletá Maruška (Marjanka) maše-(pere prádlo) a při tom si vesele popěvuje: »Proto sem se kacabajku kupila, abych se ti můj synečku lubila.« To je tošonovická (od Tošo-novic). Za chvilku spustí pětvaldskou: »Pytum se tě ma děvucho, cuž. tak černo chodíš, či'š sie s vodum po vadila, či nerada robiš.«'Anebo fry-deckou: »Jo vim ptočka v lesie, malované vajca niesie, jedno biole druhé» šaré a v Nošovic dívky staré« (ves u Frýdku). Za chvíli už slyšet jinou, to si zpívá slezský tanec na způsob německého lendru, těšínskou: »Při Těšíně na řiče páslo dívča kačice, kačice, páslo dívča kačice . , .< Sype se jí to jako perly z hrdla. U nás chvíli poslouchali a pak matka.