a já mu podal hrnek s kávou a houskou. Ten se ale nezdráhal, šupal, jakoby již dva dní nejedl. Matka se s ním vadila, že je hotovej lidožrout. Já mu pravil: »Ale viď Jindřichu, ta maminka je divná, dřív tě učila jíst, a nyní ti to nepřeje, když ti chutná.« »Jak pak né,« pravil, »takový kafe maminka nikdy nevaří, a proto mu říká brynda.« Ona se zarděla, že synator se tak rozhovořil. A při té švandě vyprázdnila hrnek taky. Škoda že nebyl aspoň s perníku, tak by z něj nebylo zůstalo nic. Já sobě myslel: »Tohle je dobrý.« Nyní teprv pravím: »Milá pani Šnajdroya, já tu mám plátno, a potřeboval bych do neděle dvě košile pro synové, jesli-by je do neděle ušili.« Ona se usmála pravila : Ano. »Tak si sem vemou nůžky a přidou si na ně podle starých stříhnout.« Mezi tou dobou přišla má matka. Já ji dal peníze, by něco nakoupila na oběd. Než přišla, tak pani Šnajdrova již měla na košile střiženo. Matinka si ji hned od hlavy až k patě prohlídla, a neříkala žádná ani slovo. Ta si vzala plátno a již chtěla odejít, ale já ji prosil, by jistotně byly. Ona odpoví mi, že kdyby neměla tmavěj sklepní byt, že by molila udělat tři, ale že má malé okno až u stropu, že je tam ráno pozdě světlo a večer brzy tma. Já tu k ní pravil: »Poslechnou pani Katy, ale nic hněvat, oni by mohli každej den ráno před pátou vstát a chlapce vzít sem, a zde až do večera šit. Při tom by mohli nám tu snídaní a večeři uvařit. Co já mám platit pokaždý jiným lidem a ještě prosit, tak místo platu jim dám i z dítětem jist, to co nám uvařejí. A mé matce, každý den schovají hrneček kávy a rohlíček, a pro nás je doma vždycky chléb.« Matka poslouchala mlčky, co asi ta žena mně na to odpoví. Ona ale pravila : »To by všechno bejt mohlo, já bych to ráda udělala, ale jen sobě pomýšlejí, co by lidé zlého jazyku o nás mluvili, že snad sme již mezi sebou nějakou nepočestnou známost měli. Já jsem již na pátej rok vdovou, a nebylo na mně nic zlého slyšet, tak až posavade chci čest sobě zachovat.« Já se nad tou její řeči zamlčel, pak ale pravím: »To je všechno pravda, jsou takové lidé, že rádi každého posuzujou, ale předce jednou musejí přestat, no co na tom.« Ale matka má ji stále domlouvala, že ona stále u mně bejti nemůže. Po dlouhém rokování, konečně zůstalo na tom. Ona vzala nastříhané plátno, a odešla, a matka šla za ní. Já dal v poledne dětem jist. A po jídle syn Vojtěch jako domácí popelka vše umyl a uklidil, a pak šel za bránu s mičem. A já jesli sem chtěl jít do kostela, tak sem musel pěkně prosit sousedku, nežli přijdu, by mě tu holku pohlídala, neb jí byla zvykla. Když sem přišel s kostela, vzal sem do ruky nuž a řezal sem na zimu na ty panáci, abych aspoň něco měl, až přide doba zimní, za to pár zlatých na dříví a na brambory Neměl jsem toho letos ani čtvrtinu jak v předešlých letech.

Druhého dne ráno, sotva že odbylo pět hodin, někdo klepá na dvéře. Vojtěch již byl docela oblečenej, poněvač v šest hodin musel bejt v práci. Já pravím: »Dále, kdo to?« Ona pani Katy. Dala dobrýtro, a šiti položila na stůl. A Karel teprva vstával, holka měla pro sebe postýlku, a hoši spali spolu v jedné posteli. Do půl šestý byli postele ustlaný a uklízíno. Já povídám: »Tak paní Šnajdrova, zde jim dávám zlatej šajnů,