dělají, ať vyjdou, a aby nebyl žádnej hlad hleději, raději ať zbyde, nežli aby se nedostávalo.« Ona peníze vzala, Karla poslala ke kupci, a sama přinesla mléko. V půl osmi bylo po snídaní. Tu přišla matka má, po-ohlídla se po celém pokoji, dostala kávu a rohlík. A já do školy ukrojil ještě chlapcům kousek chleba a oni s Pánem Bohem šli. Moje prozatimný hospodině již byla do šiti zabraná, ani nevěděla, že se chystám k odchodu, ponevač flašinetl mival sem vždycky stát dole v dřevníku. Stojím oblečený u dvéří, a pravím: >S Pánem Bohem, maminko.« Tu zvedla teprv oči, praví: »Dou z Bohem a dej jim Pán Bůh štěstí.« Já odešel trochu ze spokojnější mysli. Budiž Bohu dík a chvála, šlo mně to dobře, neboť byli okna všadež otevřeny, že sem nemusel tak mnoho křičet, že sem vydržel až do pěti hodin hrát, Asi tak před šestou hodinou přišel sem domů, matka má tam ještě byla, a Karel dělal pro panáky čepičky. Hned mně všichni přivítali. Na to praví paní Šnajdrova: »Tady ňákej pán přines jim obsílku, a pro nebožku ženu. Mají se na druhej tejden dostavět, ve čtvrtek ku si. cis. kr. trestnímu zemskému soudu, je to ještě skrze tu krádež. Já řekla, že jejich paní umřela, a musela jsem se na to podepsat.« »Jářku to je dobře.« Na to přišla sobota, já přišel od hry, ona tu dala mi na stůl dvě nové seprane již vyžehlené košile, které v pátek došila, a v sobotu dopoledne připravila. Já se ptal, co sem dlužen, ona pravila: »Zlatej stříbra,« já ji hned vyplatil. Tu najednou přišly synové si pro prádlo, radosti oba skákaly. Já jim každému dal pár krošů, a oni šli z Bohem. Konečně se přiblížil čtvrtek, že sem se octnul v soudní siní. Nelze vše popisovati, co sem vše slyšel, jaké měl můj bratr chování, jak u civil, tak i u vojska chování. Vše mu bylo přečtení, a posledně jak pro zločin krádeže, která jistě dokázaná, an spáchal na majetku bratra svého. Skrze zatvrzelost a zapíraní byl 7. měsíců ve vyšetřující vazbě, a teť na 18 měsíců do těžkého vězení je uvržen, a po vystálém trestu pro polepšení života na pět roku budiž do pracovitého domu Jež. Mar. Jos. odevzdán. Když pak byl ze soudní síně odveden, tu mně byla vrácená brož mé nebožky ženy i ten starý stříbrný krošíček, an byl ten nejhlavnější svědek, a dvacet zlatých a něco přes třicet krej- v stříbrné minci. A musel sem se asi do třech archu podpisovat. Když sem to matce doma vypravoval, ona chudák stará naříkáním div o rozum nepřišla, a několik dni to ubohá odstonala. I já sem to velmi bolestně nesl. Toho dne sem ani s pokoje nešel, ba ani v noci sem nemohl spát, sedům let ve vězení být, to hrozný trest.

Částka druhá. Skoušení mé nynější hospodyně, a její velké se odříkání budoucně vdavek. Uplynul skoro tejden, co má hořem sklíčena matka u mně nebyla. Co dělat, bych se dozvěděl, zdaliž konečně dočista, ta lítost jí na lůžko neuvrhla. Šel jsem tedy ji navštívit. Přijdu tam, jdu k ní, políbím ji ruku, pravím: »Bůh je pozdrav maminko," co dělaji, a jak se mají, že tak dlouho u nás nebyly. Každej den na ně káva čeká a oni nejdou. Tak sem šel sem, jeslí nestůňou.« Ona na mně zvedla zalité slzema oči, pravila: »Nemocná nejsem, ale den, co den stále Boha za to prosím, by mně již k sobě s toho světa na věčnost povolal.«