»Drahá matko, pravím k ní, takové myšlenky pustěji mimo sebe, a raděj se odevzdají do vůle Boží, až jednou vyprší ta hodina, by byla šťastná. Ä toho pláče už, nechají.« Dal sem ji pár' šestáku a prosil sem ji, by k nám zase jako jindy chodila, že se každodeně po ní ta malá holka plá. Ona mě dala za odpověď, že se stydí skrze bratra Jana. Já pravil: »Nejsou tak dětinská, rodiče nemůžou za děti, a děti za rodiče. Co se již stalo, musí se jednou přědce zapomenout.« A ona slíbila, že přijde. Drahého dne dostála slovu. Ještě nebylo ošum hodin, již zde byla. Malá holka radosti skákala, pleskajíce rukama: »A babička již jě tu.« A rychle ji podávala ze stolu rohlík, a na kamna ukazovala na hrnek pravila: »Tady máš kára.« Moje hospodyně paní Katy ji přivítala, a žalovala jen žertem na Barušku, že říkala: »Já se na babičku hněvám, proto že sem nechodí, dycky mně nosila višně a já je ráda jim, a tatínek vždycky zapomene.« Tak se pomalu dále rozmnožila řeč, že se má matka ptala holky, má-li ráda paní Katy. Ona řekla: »Mám, ona mně každej den učeše a oblíkne ráno.« »To budež mít hodnou maminku,« pravila matka. Holka dí: »No ďit je. maminka, tak ji říká Jindřich a já taky.« Tu se moje matka dala do smíchu a povídá k mé hospodyni: »Co tomu říkají, paní Kačenko?« »Že s ioho nebude nic. Již je tomu tři roky. co sem se mohla vdát, a svobodného, neřkuliv vdovce, s pěti dětma, to se nestane. Pan Haisz je hodnej člověk, a starostlivej, ale co je to platný, diž pořád je nemocnej, a je teprva 42. roka stár, mohlo by ještě rodiny přibejt, a potom kdyby ho někdy Bůh povolal na věčnost, co bych já ubohá sobě počla. Velký synové ty by mě nedali nic, a já s jehličkou bych to neuživila. Je pravda, můžu na své dobré svědomí říct, za těch šest neděl, co zde sem, jediné slovo s úst mu nevyšlo, tak jak mají mnozí mužové zvyk Jecsos tlachat. A já mu tak zvykla, že babičko, že nevím1 jak mu to řeknu, že sem chodit nebudu, jen skrze špatné řeči o nás.« Ještě tak spolu hovořili, a já právě přišel. Matka mně přivítala, a ona, taky, ale při tom se silně zarděla. A Baruška mě dala pac, a já ji přines v papíru žejdlík černých višních. S radosti běžela dříve k paní Kačence, poskakovala okolo ní, až rozbalila pytlík s višněma a vyndala jich asi 10. povídá: »Tu máš maminko,« a dala ji políbení, a pak šla teprve k ba-' bice, ji dala jen asi čtyři. Mně to bylo velice milý, že ta holka měla k ní takovou důvěru. Napadlo mě nenadále podivné myšlení: Co ty, Hajsičku, co pak kdyby si se ji ptal, jesli by se za tebe chtěla provdat! Na to se ptám, kde je Karel, ona praví: »Ještě nepřišel.« Já: »To nejní možno, je pět hodin, a já mám takovou žízeň.« Ona rychle vzala džbán a přinesla maz piva. Sotva že byla z domu, matka mně řekla, bych zejtra odpoledne přišel k ní, že mně něco poví, co mně skutečně těšit bude. Tu přinesla pivo, a nalila do sklenice a na stůl dala chleba. Tu přišel její! i můj chlapec ze školy, a žádali. Já je podělil. Ona nechala šiti, počala chystat večeři. Matce sem dal šesťák, ona šla s Pánem Bohem domu. My sme dělali asi do desíti hodin k Mikuláši hračky, ona i děti zrovna jako by náležela již k naši rodině. Druhého dne sem šel dříve k mé matce než domů. Tu mě matka počla vypravovat, co se již výše psalo, a do-