dávala mně k tomu smělosti. Já ji slíbil, že to budu skoušet. Přišel pátek, já po večeři pravím ke své hospodyni: »Ale paní Kačenko, už v neděli bade sedmej tejden a nebyl sem tak smělej, bych se jich optal, kam s tím chlapcem v neděli hned po jídle choději, a pozdě na noc teprva doü domů.« »To jim snadno povím, je to už třetí léto, co jsem dostala známost s jednou paní, která ve dvouch zahradách prodává ro-hličky. Na Štvanici a ve Fledrmilu u Volšan, tam je roznáší chlapec, v zahradě od stolu k stolu a má je od ty paní po dobráků, a on je dává po dvouch krejcarách. A já sem zase na Štvanici a mám to jako on, jenom že je neroznáším, mám stát stůl v zahradě, a lidé choději ke mně sami. Já mám ze zlatého 5 krejcaru, dyž je hezky, tak prodám kolikráte až přes 10. zlatých a pak mám ty troničky. A Jindřich má za tu neděli pět krošů a také ty troničky, a to tam musíme bejt, tak dlouho, až se lidi rozejdou. A u svatého Jindřicha na se čekáme, buďto on na mně, a, nebo já na něj. Teď to už půdě špatně, v neděli máme prvního října, to už k večeru bývá chladno, rodiče s dětma se rozejdou, co jsou svobodný ty jdou z děvčaty na horu do sálu, a já s Pánem Bohem domu.

Tak to již vědí ty mi nedělní výlety. Milej pane Franc, přide zima, a krátký dní, já tam v tej jeskyni budu muset mít celej den světlo, bych mohla šit, sice jak bych s tím chlapcem byla živa. Já jim už minulej tejden řict chtěla, že už sem k ním chodit nebudu. Košile mají všechny našity, a já i zaplacíno od nich, a za prádlo mně taky platěji. A za to domáci šukání aby nás dva živili, to by bylo jim drahý. Tak jako mě to drahý jest, já ani směle nesmím hlavu ven z bytu vyndat. Ty zlý lidé po mně ukazujou. A proto já ráno sválně sem du tak časně, by mně žádná s těch sudiček neviděla. Nebo to je hned povídání, vidíte ji ne-cudu jak tam letí, aby ho přišla oblíkat. A druhá zase smíchem, jako nevině praví: a přejte ji to, jen šo na ni podívejte, co tam chodí, ona je jako z másla a tvářičky má jak melounek. To já všechno na své uši slyšela. A večer je ta salaš všechna před domem, u průchodu sválně do mně vrážejí, a říkají: pusté mladou paní. A já nesmím ani ceknout a kdybych dost málo hlesla, tak se do mně dají všechny a dostanu jmen, že to nejpěknější patřilo by na smetiště, a pak by mně ještě naposled zbili.« Já ty její řečí pokojně výslech a v duchu sem sám sobě řekl: »Inu, Bože, ta ženská mluví pravdu, dyž má nevině snášet takové urážky cti, že raděj toho posluhování u mně. nechá. Ale co já ubohý člověk, kde zas jakou ženu naleznu, aby mě tak dobře a spravedlivě řídila domácnost celou, a ty děti jsou ji také již zvykly. Má matka mně mluvila pravdu.« Já se chvíli zamyslil, a pak pravím: »A co si to tak berou do hlavy, huba lidská ledacos žvatlá, a tak se pěkně zavře po lži jako po pravdě! Vědí co, zůstanou jen lady, a já se o to postarám, že bude pokoj.« Nyní jsem přemejšlel, jak bych to navlík, abych ji něčím předešel, že to s ní až lépe pude. Ona měla jen sprosté kartounové sukýnky, ale vždy čisté. Holá Františku, dej ji ty šaty po nebožce ženě, ona "je měla na svůj svátek na sobě, a proto obstáli před krádeži. V sobotu