sem přišel o něco dříve domu nežli jindy, a ona žehlila prádlo a právě již jen svoje zástěrky. Já sáhnul do kapsy pro klíč, otevřu šatník, vyndám ty oerné pervyjanové šaty pravím: »Přežehlejí si ty kraječky a u krku ten krejzl!« »A proč?« »Proto, ty jim dám vyslužní, by si něco odemně nesli na památku. A nahoře v škatuli jsou tři čepce, tam si věrnou, kterej se jim líbi. Oni se nechtějí vdávat, a já ženit. Co bych s tím dělal, prodat to zadarmo, tak ať to oni užijou!«

Bávalo a je to posavad' veliké svátek pro maťoehy: ale jenem chlapci, možó klepat poledně a klekání — děvčata si všecko odhrkajó hrkač-kama doma. Hdo nemá od loňska skovanó klepačku nehde za komínem, už zavčasu dlóho před svátkama vraždžé doma tak dlóho, až mu ju ko-pijó v městě alebo dajó udělať doma u stolářa. A potom ju zkóší, losi má břank ; od rána do večera se s ňó palicuje po dědině, po zahradě a kole humen. Dyž přinde večir, bez klepačky se nenavečerá a v noci by bez ni ani nespal; mosé byť v baráku pod duchno. Ráno sotva pro-

»Zvonění« klekání v Bochoři na Hané. Fotografoval Florian Zapletal.