kom (bydlí tam zřízenci přerovského nádraží) a huličkó kole mráščéko-výho ke křéžu u zabrání. Zas všecí hr, nahonem Očenáš a Zdrávas a beró se drahama na hénicu. Za Vaněčkovéra je odpočinek. Všecí lehnó na trávniček a odpočévajó. Žádné nesmí ani klepnóť. Brzo se ozve : »Zví-héte se už, za chvilku pudem .'. .« a idó po druhé straně do pastérňé a k močidlu. Kole fáry neklepó. Přinde ich málo na druhé konec. Tra-tijó se pomaly k obědu. V pastérňách je taky odpočinek. Tam se zato-čijó a chvátajó ke kostelu do hulice. U Dorazilovýho se rozendó. Gesto dom klepe každé sám pro sebe.

Večir už to nebévá tak slavný. Jak se zmrkne, zvonijó klekání jenem v dědině: do drahů a do pastérňé se bojijó. Večir se taky radijó, hdo pude ráno. Zebere se ich jenem několik. Keré stane nespíš, ide zbu-diť ostatní. Zaklepe im pod oknem. Dyž idó kole pěti po dědině, roz-líhá se to daleko nocó. Až obendó to hlavní — odpočívaje nehde na válci lebo na lavečce. Potem si vykládaje, dyž idó s kostela na veliké pátek, hdo byl ráno klepať. — Na bílo sobotu se zvony rozvážó. Kle-pačky se zas vynášijó skovať na komoru pro podruhy.

Utkvěly mi. v mysli vzpomínky stařenky Josefy Hlaviznové z Lešan. Zemřela 14. června ř. 1905 v 74 letech. Byla živou knihou vzpomínek. Přicházela k nám obyčejně v neděli po požehnání »na hratvO« (mladí říkají: na besedo, na návščevo). Na takové hratvě jsem předčítal před stařenkou Hlaviznovou z »Moravského Lidu« Fr. Bartoše článek o čarodějnicích. Když jsem dočetl, stařenka Hlaviznová počala vypravovati následovně. Vypravování podávám věrně v nářečí lešanském (u Prostějova). O čarodějnicích. Déž tak vo těch čarodenicich mlovime, tož já vám teda také něco povim: Jedno sem béla na póti v Bambeřěeich (Vambeřice). Děž smě přešle na tö horö Sinaj, tož je tam křiž s hadem, nö jak se to v evandělijum čte. A ta jedna roba z Gelechovic tak pořád' dosihovala na ten křiž co muhla a řezala z něho třiske. Von ten křiž bel důle kolem dokola plechem vobité. Ale vona bělá hróbá a lož dostala až nad ten plech a tě tře třiske přece z něho ořezala a chetlě jo pře tem. Tož já nevim nač to chtěla. Ledi ji potom nadávalo čarodenic. — Kópilé smě krávo na jarmakó v Konice. To bělo po Narozeni Panne Marije. Bela ta kráva tOze pěkná. Vedle smě jo s neboščékem dom. Přéndemě na tě löka za Maleny a potká nás jeden člověk. Povidá: »Kde ste tö krávo kópile a vod keho?« Tož mě smě rnö řeklě. Von povidá: >Je to dobrá kráva, ale děž jö povedete do chlíva, tož ne hlavo napřeď, ale zadkem.« Já povídám: »Ale člověče v jedneho Boha věřiti budeš!«, a von pořád'svó mlel, aběchmé jö zavedlé do chlíva zadkem napřeď. Já jož sem se dožhrala a povídám: »Já věřim v jedinyho Boha a vic nic,« a šle smě. Přenda dom, zavedle sme