krávo do chlíva ale ne tém zadkem napřeď. Běl jož večír, sedla sem pod krávo a začala dojit. Kráva dojila pěkně, a to mliko bélo toze dobry. Ráno také ješče pěkně dojila, ale v poledne jož mně nechtěla stát. Jak sem pod ňo sedla, začala bit a skákat, hned sem béla na zemi ě s hrotkem. Tož sem vzala hul a prala jö, ale nic platný nebelo. Potom sem zavolala ho a bil jö taky. Takový měla po sobě máze jak tě tře prstě, ale ani to nic nepomuhlo. Tož to bélo s ďó pořád' takový. Trápile smě se s ňó až do cisařskéch hodu. Před hodama bel v Prostijově jarmark. Krávo smě na ten jarmark zavedle. Stále smě dál strano vod těch kraváku (lidé vedoucí krávy na trh), abě zas třeba nám nedělala nejakó vostödö. To přěnde jedna robka, zač pré běchmě to krávo prodalě. Tak si na ňo Opřela, že vodejit nechtěla. Tož smě ji jö prodalo. Kráva stála pěkně a nedělala nic. Jak potom ta robka s tó krávo vodešla,- tož smě se hned' zebralě, ani smě nic nekopovalě a spichalě dom, abě nám jö třeba nepřévedla zpátkem. Ta robka bělá z Drozdovské holěce. Děž sem potom šla do města, děcké sem se bála, abech jö nepotkala, děcke sem ji věhěbala. Ale jedno jož sem jí Otyct nemuhla. Přecházím k »Novymö domö« a lö slešim za sebó: Tetičko (tenkrát ešče neříkalo panímámo), pré tetičko, počkytei a otěkala za mnó, co sele měla. Já sem se lekla a povídala sem si: Pro Boha, co mě včel řekne, ešlě ji ta kráva takě takovó dělá, a vona mě böde domlóvat. Vona mě dohnala a povidá: Ve, pré, se mě věhěbáte. Jož sem po vás kolekrát hleděla, a vě ste se mě decke ztratilo. Proč se mě věhěbáte ? Já povídám: Co běch se vám věhěbala (ale věhébala sem ji), deť sem vám nic neodělala a vé mě taky ne. Vona zas: Reknite pré mě, proč ste to krávo prodalě? Já jož sem se lekla. Nö, povídám, děž smě potřebovalo peníze. To néni pravda, vé ste jö prodalo skrz něco jinyho. Nö tož sem ji to teda pověděla. A vona povidá: Ani nevité, jak so ráda, že tö krávo mám. Já, co vod ni mliko nadojim, já ho prodávám za smetano, jak je dobry. Ale co s tó krávo odělala, to mě neřekla.

Znamení smrti. Bélo to na »Néslači méno Jéžiš«. Já sem na fa-miléji zametala, Běl hrozné větr. Dveře se votevřele, hodině prásk na zem a bélo po nich. Méslim to bélo znamení, děž měla Jenofa Omřit. Vona potom ten rok na svató Anno Omřela (r. 1898). Stará Mrázková z Měšnice také dostala znameni, děž ta její cera Maryša v tem špitále v Prostijově omirala. Vekládala mě to. Sklókala pré sem a najedno slešim jak mě volá: Maličko, matičko, maličko s Pánem Bohem. Belo to v pátek vodpoledna. A akorát pré v tö hodino dokonala.

Hnetka. Hnetka béla kaša z vodo a režné móke. Vedli nás bévalě jedna stařenka a ti tö hnelko jedno vařéTé. Dalé do hrnka vodě a na-sěpalě tam režné móke. Do té mókě nadělalě vařékó diré a dalé to vařet. Až ta voda terna dirama věvřela, vzale ten hrnek, sedle na stolečků, hrnek drželě meze kolenama a mišelě, až to bělo töhy. Pak se to vářékó vě dělalo a pomastilo. Ale té stařence se ta hnetka nepodařéla, tož voni práskla tém hrnkem ě s tó hnetkó vo zem. Voni běle toze stekla.