říci. »O Bartolomském jarmárce« vzal Ludvíka do města, promluvil s pány professory, najal byt a Ludvíček vyšlapoval si k večeru domů s vědomím, že je aspoň polovičním študentem. A když pak se stal študentem celým, osvědčil se i študentem pravým. Na prvních vysvědčeních nosíval si hvězdičku. Ale přiše] čas, a Ludvíčkovi začala mrzeti napřed latina, pak knihy vůbec a zlé jazyky začaly si vykládati, že za to začaly se líbiti Ludvíkovi dívčí oči. Ať bylo, jak bylo, něco bylo, neboť mlynařouc Ludvík objevil se najednou — právě když měl zase nastoupiti do škol — objevil se — na vsi v zelených výtažkách a s ílintičkou na rameně. Stal se praktikantem lesnictví. A za 14 dní brousily se zlé jazyky znova o Ludvíka. Namlouvá prý si už dívči, ale jakou! Nejhezčí v okolí: Hanížku Hadamouc. Ale chyba byla. Hanížka byla přespolní, Ludvík měl k ní skoro hodinu a ta hodina »na volání« takhle v zimě v nečasích, v dešti, v blátě, ve tmě — ta bývá dlouhá! Ale Ludvík na první volání pustil se ještě »ve votavách«. Ale darebná cesta vzala hodinu, po večeři teprv vyšel — ký div, že docházel před Hadamouc dvůr, kdy už tam všecko spalo.

V roztouženém rozjímání oblezl tiše Ludvík všecka okénka a všecko marně. Poslouchal u každého napjatě a nabyl v tom tichu nočním přesvědčení, že nikdo nespí ani v komoře, ani v přístěnku; o srubu nemohl se dobře přesvědčiti.

»Jisto, že spí na ponebí!« končil své pochyby. Což aby se pustil i tam? Nikdo neví! A kdyby: už je chasník, jde na volání! Aspoň slovíčko, aspoň aby věděla, že tu byl. Ale v hlavě udělalo se mu přece nějak horko, když bral za dřevěnou vrdbičku domovních dveří. Měl štěstí, »zandáno nebylo«.*) Zticha za sebou zavřel a ve tmě po čtyřech se pustil na ponebí, po hříchu úplně neznámé. Po schodech to šlo, ale nahoře! A opravdu — bylo tam slyšeti nějaké chrápání. V rozpacích udělal Ludvík ještě krok, nevěděl ani kam, a v tom — prask! a milý Ludvík letěl, nevěděl hned kam, až hvězdičky objevivší se mu náhle na nebi ujistily jej rázem, jen že neměl kdy přemítati podrobněji, kam.

Povíme krátce. Ludvík na půdě neznámé zabočil tuze daleko pod výstřeší, kde byla prkna slabá, nepřibitá. Sotva vstoupil na jedno, ohnulo se a Ludvíka houpavě neslo bez úrazu dolů — náhodou zlou či dobrou — do koše »volského«, jenž na záspi od včerýška stál s trochou sena. Ale koš se pod Ludvíkem zvrátil, skotalil se se záspi na smetiště a že bylo s kopečka, kotálel se dále, aniž mohl Ludvík nohy z něho vybaviti, až se zastavil pod smetištěm — »ve hnojnici«.

Ludvík jen se v nevýslovné lázni obrátil a byl na nohou. Ran necítil, ale ta lázeň! Na záspi už se někdo chechtal; Ludvík se tam ani neohlédl. Druhý den do večera věděla o jeho »volání« i jeho matka. Jisto, že tedy věděla i Hanička, »že tu byl«. Ale po takovém konci odpadla Ludvíkovi chuť nejen od »volání«, nýbrž na dlouhou dobu i ode všech děvčat!