Písničkář František Hais a jeho paměti.

Částka třetí. Kterak šel sem s moji hospodyni a z dětma, na Štvanici, a ona mně s pláčem vypravovala, kterak o všechno své mění i o muže nešťastně přišla. Šaty ležely na stole, a moje čekanka chvíli stála, žehličku držela v ruce, jakoby se jí něco nemilého bylo přihodilo. Bledá jako stěna, po chvíli se zase silně zarděla a oči ze mně nespustila: »Ne pane Haisz, to já od nich nevemu pro celý svět, nebo která ženská bere od mužskejch. dary, o takovej časem koluje špatná pověst, praví se něco za něco (a dala se do hlasitého smíchu), ne, ne, s toho asi nebude docela nic!« Po malé chvíli pravím k ní: »A proč mě rozčilujou, ty věci jsou moje, já je můžu dát komu chci, a pak si myslím, až se oblíknou do nich, tak že budou zase mí i s níma!« Ona: »To je všechno možný, ale jistota žádná!« Já: »To záleží na nich, já myslím, že nejsem žádnej motýlek, kterej lita s květinky na květinku. íleknou jen slovo a bude vše v pořádku. Prosím jich za to, dnes těch řečích necháme, tedy si to zejtra na ostrově lepší povíme.« Dala želísko do kamen a prohlížela šaty, kartáčem je čistila, pak u krku a u rukávu krejzlíčky vyžehlila, pak prohlídla čepce, jeden si vzala, celej předělala. Já ji tak pomalu pozoroval, z jakou ochotou to dělá. Pak najednou povídá: »Ale pane Haisz, má-li pak Baruška něco na hlavu, dyž ne, já ji doma udělám klobouk. Pentlích a kytek je tady dost.« Holka jak slyšela o kloboučku, celá sfanfrněna skákala okolo ní: »A prosím tě, maminko, jen ať je hezkej, jako zahrada.« Byl už večer, ona sebou ledacos vzala a doma to teprva v noci dělala. Na to v neděli ráno přišla, a přinesla holce krásnej klobouček, šatičky a sukně nažehleny. Ta se mohla radosti zbláznit. Já měl sám s toho velikou radost. Sotva že odzvonili poledne, bylo již všechno uklízeno.' Vojtěch šel za bránu, Jindřich do fledermilu. Ona nejprv nafintila holku, ta hned běhala po ulici, by ji každej viděl. Když pak se ona oblikla, holce nastrčila klobouk. Já už měl tibetovej dvoušat při ruce, povídám: »Vemou ho jen přes ruku«, vše sem uzavřel, klíče do kapsy a jdem. Ale Bože! sotva že sme vyšli z domu, lidí se třech domů na ulici nás potměšilím okem okukovali. Ji se. vedla holka a podle mně šel Karel. Já je pozdravoval, a oni děkovali. Jedna ale pravila na holku: »To máš hodnou maminku už ti dala klobouk, vid.« Ona na ní koukla a pravila: »Dou si umejt nohy, mají špinaví.« Tu se strch mezi všemi velkej smích, že na nás zapoměly a my tak s Pánem Bohem ušli jim z očích. A asi v půl druhé hodině byly sme na Štvanici. Tam si vzala stůl, a kluk od kuželníka nůši s rohlíkama. Ona si je vyrovnala na stůl, byl krám hotovej. Ale neminulo pět minut, aby co na ostrově bylo služebného lidu, by si nás nepřišel okukovat. Ale než bylo půl sedmi, zahrada byla prázdná. Ona odpočítala paní zboží, a peníze. Pak^ dostala svý a šli jsme na Konskej trh. A kdo tu jde jako Jindřich. Holce se chtělo spát, co kam jit, nejlepší když pudem zrovna domu. Asi tak v půl