devátý byly sme doma, a Vojtěch již na nás u domů čekal. Přišli jsme domu, ona se svlékla ze šatů, a pak odstrojila holku a dala ležet. Mezi tím já poslal Vojtěcha pro pivo, a pro pár jaternic k večeři. Dal jsem každému jednu a chleba, trochu piva. Po večeři šlo se spát, a já sem šel ji sám doprovodit domů, bych věděl, jesli ji nechají ty zlé sousedky na pokoji. Ale jak sem vešel do průjezdu, tam stáli asi čtyři. Já dal jim dobrý večír, oni poděkovali, a hned dělali místo, by sme mohli projit. A ona dala jim také dobrou noc. A oni všichni pravili: »Dej jim Pán Bůh dobrou noc.« Chlapec zůstal svalně na schodech, by poslouchal, zdališ o nás něco se bude mluvit. Jdu spátky, tu mně jedna zastavila, a pravila jen pochlebně, že to budu mít hezkou ženu, že na ní mohli oči nechat, a Baruška že se jim nejlepší líbila, že tej skrabařce řekla, by jsi šla umejt nohy, že je má špinaví. A ona hambou utekla. To ona neměla ze své hlavy, to já ji k tomu naved, aby ona měla budoucně od takové umoněný_ pokoj.

Druhého dne ráno, když přišla moje čekanka, že ji dnes ráno pozdravila jedna s těch, co nás nejvíce pomlouvala! Já sem s potěšením odpověděl: »Nu neřekl sem, že jim i sobě pokoj udělám, a tak se také stalo!« Po snídaní hoši šli do školy, a já pravím k ní: »Dnes a zejtra budu doma, dal sem si nové písně tisknout, a budou zejtra odpoledne. Tři hodiny musejí byt na policii ku prohlídnutí. Potom ve středu je již můžu prodávat, ale já.si s toho nic nedělám. V neděli pudu do Hajku s procesím, 8. je narození Panny Marie, tak si to musím ty družičky obejit. Ale dnes snad ty děti mají matky všechny prodavačky v trhu, tak to nechám až zejtra voutery. Zatím doma budu něco dělat, k těm vánocům, mám toho letos velmi málo. A ta pouť mně skoro je obtížná!« Ona se mně ptala, proč? »I proto, dva Boží svátky, a ty děti budou doma jako opuštěny, když oni zase půdou prodávat rohlíčky.« Ona se zamlčela. Po chvíli praví ke mně: »A vědí co, já tam vzkážu, že dokonce nechtějí, abych kam šla, a pak jaké bude ještě počasí, že obyčejně pršiva.« S těmi slovy byl sem náramně potěšenej. Teď jsem patrně viděl, že ji mé dárky vyvrátili ze srdce všechen odpor od vdavek, že ke mně k jakési poslušnosti počíná býti oddaná. Na to s jakousi outrpnosti jaty pravím: »Voni ubohá, budou mít škodu. Ale já jim za to, že zůstanou doma, nahradím dva zlatý šajnů.« Ona se od stolku upřímně podivala, pak se usmála, pravila: »Je dobře.« A já,také: »Nu snad Pán Bůh dá, že se budoucně lepší bude.« Ona sobě srdečně vzdychla, praví na to: »Déšť strastích životních na mě prudce počal se zrovna jen lejti od osum-náctého roku stáří mého, že všechny v srdci mém nadějné květy, vší ukrutnosti svou, navždy mi vyrval, a mně zde opuštěnou tak řka napolo zničenou, jen k trápení zanechal.« Já poslouchal, jak to bude dále, a pravím k ní: »Ale Bože můj, jaké to byly asi nešťastné události, které se na ně hned od mladosti, jako lijavej déšť hrnuli, ty bych sobě přál skutečně vědět, které tisněji duši jejich.« »Když to chtějí vědět pane Franc. Když sem byla osumnácte roku stará, chodila jsem do šiti, kde nás bylo více děvčat. A večer s práce jsme obyčejně pohromadě domu chodívali. Jedna