s těch děvčat, bydlela co já v tej ulici, a ta měla milence, ten jí každý večer až domu doprovázel. A s ním obyčejně chodil ještě jeden, a ten měl náklonost ke mně. Byli obadva slejvači slovíček v Házovy kněh-tiskárně. On byl hezkej člověk, ale já se bála tuze rodičů zvláště matky, ta byla velmi zlá. Ale co plátno, já se dost držela pozadu. Kdož je na světě, by se ubránil, osudu svému. Já pro celý svět nesměla, ba ani v domě, ze žádným mladíkem mluvit, tu mně matka hned velice vyplísnila. Jen někdy mně v neděli dovolila k Vondráčkovy do 9. hodin, do taneční školy. A to obyčejně přišla pro mně, a předce se mně neohlídala. A toho byla půvocem ta má známa. Byl to první dar, zlaty prstinek, .ale mnoho drahý. Od těch dob sem mnoho trpěla. Hanba, stud, souženi od rodičů, vyháněli mně z domu, že sem jim přinesla hambu přes prach. Já vedne v noci plakala, šiti od kusu brala sem si domů, a pro hambu, ani hlavu, nikam neukázala. On ale o mém soužení věděl, skrze vyzvě-dače. Celý tři měsíce uplynuli, co sem- mého milence neviděla. Až jednou v neděli, někdo klepá na dvéře, a tu vkročí do dvéří on! Já zůstala jako mrtva, počala sem lomit rukama, spláčem sem odhěhla do kuchyně. On políbil otci i matce ruku, a co lkající hříšník spjatýma rukama je prosil, by jemu i mně odpustili a mně neubližovali, že jde o mně prosit, by mně mu dali za ženu. Otec i matka rádi svolili. Matka mně zavolala, to by bylo mnoho co psát, co sme pak my spolu mluvili. Potom mu otec dovolil, že směl ke mně každej den chodit. A druhej tejden již to šlo 115 mil až do Dodančíku v Prusku a k tomu byl evangelík. To my rodiče velmi mrzelo, a mně taky. Mezi tou dobou se mé rodiče přestěhovali na osadu svatého Haštala. 10 neděl to trvalo, nežli přišlo z Pruska povolení. V Jirchářích byly ohlášky u Evangelíků, a mí u svatého Haštala taky, ale odavky sem měla v zakristiji. Zdaliž hamba a stud na mně nepršela, děti byli vedeny a křtěny na katolickou víru. Co se týče výbavy, rodiče mně dali vše do bytu, i to, co jen hospodyně do ruky potřebuje. Já šila, on dělal, dobře se nám vedlo. Chlapec chodil pilně do školy. Až co neštěstí nechtělo, o Pražské revoluci, a po utišení bylo několik dělníků od Házů z práce propuštěno. Když šli s Prahy, tak je druzí ze zpěvem českých písní, až za Invalidovnu vyprovázeli, a můj Šnajder byl ó níma pouhý Němec. Tam byli zatknutý, a na Hradčanech uvězněny. Za několik dni můj byl propuštěn, s tím doložením, ve dvakráte 48. hodinách s Prahy postrkem z rodinou svou až do Danciku. To byla rána nová pro moje srdce. K tetě mé sem zavázala moje peřiny, 1 prádelník nacpanej prádla, a dva šatníky natlačené šactva porozdílného na půdu k ní schovala. Klí e jí dala, až se někde usadíme, že jistě budu si pro šaty posílat. Ostatní věci sme za půl darmá rozprodali. Koupili s pokrývkou čtyř kolovej vozejk na způsob kočáru. Do něj dali prádlo a peřinky. Chlapec ještě nebyl ani tři léta a děvče as pět měsíců. Ty sme dali do kočárku do peřin, samy sme ještě měli každej na zádech uzel. A ted v zoufalém pláči a naříkání loučili sme se z drahou mou rodilou Prahou a svoji tetou, též z mejma sestřenicema. Rodiče ty byly již dávno v hrobě, ty se toho zármutku nedočkali, oni beztoho hořem zemřeli. Nebe se zrovna