nad námi slitovalo, zimy arciť, již byly, my na cestě. Nemoh se chlapec dočkati hospody, by se ohřál. Holka byla v samých peřinách, předce byla studena jako mrtvola. Já ji dala pit, někde outrpné lidé nad námi plakali, dali dětem teplý jist, mně dovolili vyprat plínky i peřinky bez platu. Jen co my snědly, to sme platili. Byla to pro nás zoufalá doba. Dvanáctej den právě na Všechny Svatý teprve sme přišli do Berlína na kněhtiskářskou hospodu, kdež sme byli i z dětma pořádně vydržovaný. Sám tiskárny pán, o to u s. kr. ouřadu o to pracoval, by nemuseli jsme jít až do Daricíku, aby můj muž tam moh zůstat v práci. V několika dnech tam se sešel můj muž se známým židem, který po světě agen-toval. Rek mu docela, co ho tlačí, a co má v Praze za věci a že potřebuje peníze! On mu slíbil. Můj ho při vet na hospodu, a já mu to musela dát sepsaní, co všechno tam mám, a na tetu psaní, od něj i ode mně podepsaní, by mu ty věci ukázala, že nám na to na rok pučí 100. zlatých na padesát zlatých procent. Když se to do roka nevyplatí, tak že to propadne jemu. »Dyž to bude vše tak, zejtra jedu do Prahy, a za deset dní máte tu peníze« odešel. Já stále plakala pro ty krásné věci. On mně chudák těšil, sám byl ouzkostí sklíčen, že sotva chodil. Tu přišly od žida peníze. Oba sme se museli podepsat ve zemských bankovkách. Já je vzala k sobě. Majitel tiskárny nemoh se již dočkat, brzoli to přide. Bylo to jen předce velké vydání čtyři krky na hospodě tolik neděl živit. Byly právě Vánoční Státky, když pan majitel tiskárny dostal přísný rozkaz, že nás tam nesmí déle zdržovat, toliko do nového roku a to, že se bere ohled na ty děti, že do Dancíku musíme dojit. 0 to byla pro mí srdce opět bolestná rána. Sněhy, kruté mrazy, děti malý, daleká cesta. Já sepjala ruce k nebi zoufale volala: »0 Nejsvětější Bože! ach co jsem proti tobě tak těžkého provinila, žg mně tak hrozně pronásleduješ, o Rodičko Boží, matičko Ježíše, pohlední na ty ubohé děti, ty nic nezavinili, a mají s námi tolik trpěti, oni nám na cestě pomrznou, ach neopouštěj nás.« Tak celý ty svátky jsem stále naříkala. Dělníci i jejich ženy nám se jak mohly skládali, a dárky hojné na tu cestu smutnou, a též i pán, podporovali. Celý ty Boží svátky očí od pláče sem neosušila, byla sem zrovna zoufalá. I napadlo mně, abych šla na slav. král. policiji. Byla jsem i můj, též i děti sebou připuštěna.

Slav. král. policejní rada, se hned tázal, co žádám. Já chtěla na zem kleknout, on tomu nepřipustil. Já v hrozném pláči mu moji prosbu přednesla. On nad dětma hnutý k outrpnosti, vzal od mého muže tu po-strkovní listinu a pravil : »Toliko co v mé moci jest, udělám, čekejte, až pro vás pošlu.« A hned druhého dne přišel pro mě strážník. Přijdu tam, ono bylo těch pánů pohromadě asi pět: »Tak slyšte : Druhého hned po novém roce, přijede pro vás krytej vůz opatřený slámou, od místa k místu postrkem, třetí den si odpočinete, by jste dětí očistit mohla, a nebudete nikde jako jiný tuláci spáti ve věznici, toliko budete vedená na hospodu, a všade obdržíte cestovní žold, pro vás dva i děti. A vůz budete mít až do Dančíku plachtou pokrytý a slámu v něm, co sem moh, to jsem skrze ty děti udělal.« Já mu políbila ruku. A on mně daroval papírovej