prusky tolar. Já s pláčem odešla. Kočárek sme prodali. Naše prádlo dali si do plátěného pytle. Opatřili sme si dvě veliké houně, by se on s chlapcem, a já s holkou ve voze se dobře zaobaliti a slámou ukrýti mohli. V určitý den přijel vůz, opravdu plachtou dobře přikrytý a moc slámy. Tu sme se s těma dobrými lidmi rozloučili, a s Pánem Bohem sme vyjeli. Ale pro Ježíše Krista, ještě sme nejeli půl hodiny, byli sme i děti na pólo stůhlý. Nebyla na silnici jedna hospoda, kam by sme byly nevešli, a všade sme museli kočímu, aspoň hodně kořalky platit. Co sme dostávali na štací, pro čtyři deně na jídlo, to nestačilo ani na snídaní. A trvalo to přes měsíc, než sme do Dančíku přišli. Tam nám starosta opatřil byt malý, a něčím muže obdařil. A při tom mu přísně zakázal, by se neopovážil pro něco více přijít. Aby šel dělat, že je mladej chlap, a dyž ne, že ho dá zavřít. »Takových tuláků bylo by tady mnoho, který by se na obec spoléhali, který se v cizině oženěji, a pro špatné chování to vyženou i s rodinou postrkem, pak aby to obec živila.« A ještě horší to bylo na si. policiji. Tenkráte sem myslela, že se zblázním. Byl malej nízkej pokojík, ve dvoře až v zadu v druhém patru, co nyní do něj. Naše mnění byl pytel s prádlem, ty dvě houně a děti. S celého domu lidé nás měli za ňáky závadní, že v zimě přišli sme supem. Já zaobalila děti do dek, klekla a nad níma plakala. Domácí se mně na vše vyptávala, já ji vše vypravovala. Ta teprve nás litovala. V tom přišel muž, přines dvě otepě slamy. Hned ji pozdravil, ale ona odešla. A muž šel pro dříví a já měla holku při prsu. Tu přišel on, a paní domáci taky. Děvečka s ní nesla hrnek kaše pro děti. medem politou a mě v druhým hrnku čaj. Služce poručila, by mně udělala oheň. Jeho vzala sebou na půdu, a ta byla skoro nábytkem přeplněna, co lidem za činži kdys pobrala. Tam mu vybrala, to nejbídnější starý nářadí, postel, stůl, tři židlíce, pod-nošku, kolíbku, vaničku, dřez, košík a nůši i také sekyrku, až si někdy budeme moct koupit lepší.

On se s tím natahal, do večera to stálo v pořádku. Tu sme prvně v teple i děti až do rána spali. Ráno sem šla něco nakoupit k jídlu, i také hrnce i nádoby i mizerný lžíce, měla sem skoro toho plnou nůši. On se po městě stále poptával po bratrovi, sestře, že jsou oba v proměněném stavu se dozvěděl, ale velmi daleko. Měl tam též velmi bohatého strejce, bratra své zemřelé matky, ten ho ani vidět nechtěl. Práci nemoh dostat, tak mně dělal doma ubohej chůvu i děvečku. Já skrze domáci paní dostala od jejích známých tolik práce šiti, že sem nemohla, ani stačit. Tak mně to šlo až do léta. On se uzdravil, a dostal práci u brusičů, a celý den musel stát na nohách. Konečně docela uleh. Teď já měla o něj o děti se starat, z domu někam do práce sem odejít nemohla, a jehlou jsem vše zastati nemohla. Dala sem konečně muže do nemocnice k svatému Lazaru, kde po čtyrměsíčné nemoci zemřel. Pohřeb mě nestál nic. Teď se teprv míra mého neštěstí dovršila. Bylo to o druhých žních, já dělala jako vdova na poli, mezi takovými, který tu práci znali, ale já to neuměla. Mnoho sem od nich přetrpěla, a menovali mně stále českým hovadem. Já si v zoufání svém umínila, že i s těma dětmi skočím do