vody. Obešla sem ale dříve své tam přátele, an nebožtíka mého muže nechtěli ani znát, prosila sem je, by se nade mnou slitovali, a pomohli mi, bych se s těma dětma dostala do Prahy, že se věčně ke své vlasti hlasití nebudu. To platilo! Ve vosmi dnech dostala sem peněžitou podporu, od bohatých přátel. Ten jeho strýc sám to od policije vymoh ce-stujíei list a povolení do Prahy. Něco sem plavala z dětma po vodě, něco drahou a za dvanáct dní sem byla v Praze. U dráhy sem vzala fijakr, a ke kočímu dala kufr, a ještě večer sem byla u tety. A osumnácte mně tolarů pruských zbylo. Ty se mně všechny náramně ulekly. Bylo jich sedům, čtyři sestřenice a jeden syn, a všechny již skorém na vdaní, kam nás paložejí. A proto hned druhej den sem si hned našla do podnájmu příbytek. Děti byly zatím u tety, já musela vše nejpotřebnější do bytu koupit, a za každé posloužení platit. Hned sem si také našla šití. A tak nyní sem žila s těma dětma. Bůh na nebesích ví, co sem mezi lidma zlýma zkusila, a tisíce slzích vylila. Ta holka byla stále nemocná A po třech letech teď jsme byli tak s tím chlapcem živi, a velmi mnoho, hladu přetrpěli. Nebo já jen z bídného šití nemohla sem vše obstarat, činži, palivo, světlo a šat. Byla sem ráda, když někdo mně a tomu chlapci po-podaroval, jak od jídla, tak i od oděvu. Mý sestřenice mě lezdys darovali obnošené šaty. a já si to na sebe přesila. A to je mé celé mění. Vdát sem se mohla kolikráte, toho mně, Bože, rač uchovat. Proto sem se až do Podskalí odstěhovala, abych měla od mužských pokoj.

Tak sem jim, milý pane Haisz, vypověděla, celej můj ukrutnej osud, který mně od mé mladosti, jako lijavej dešf, stálým neštěstím pronásledoval, který mně o muže, o mé jmění připravil. A posledně zde, i o mojí čest, utrhačním jazykem svým.« A dala se do žalostného pláče. Já ji upřímně výslech, a byl sem, Bůh můj svědek, tak srdečně dojatý, že mě až slze polily. Ona ale ještě pravila zase dále: »A nyní bud! sám Bůh pomocnikem. Chlapec vystoup ze školy, mám ho dát na řemeslo, a já nemám než tělo a duši. Ó jak je nešťastní osiřeli dítě, který nemá otce.«

Na to já pravil k ní: »Milá paní Kačenko, ty marné starosti složejí na mě, já se s pomoci Boží, o jejich chlapce jak vlastní otec postarám, i o tu nám oboum uzmutou čest, též i upokojim jejich obavu. Tak dlouho budou u mně jen co hospodyně považovaná bez všeho práva k nim, do-kaváde jich jako choti svou, od oltáře nepovedu, jesli jen oni s tím budou spokojená. Teď mně dají na ty mi slova, podle tušení srdce svého, sama určitou odpověď.« A stál sem podél ní od stolu, u kterého seděla založenýma rukama. Hezkou chvíli bylo v pokoji hrobové ticho. Jenom hlů-boky povzdech její mně prozrazoval, že má jakýs těžký boj se srdcem svým. Po chvíli položila šiti z rukouch na stůl, a pak je spjala, pozvedla hlavu a tak upřímně na mně pohledla, pravila: »Hezky to byly slova, které ke mně mluvili, nemám na světě jenom Boha, a když setrvají v slibu svém, děj se jeho svatá vůle, na něho docela skládám, svojí celou budoucnost. Tak tu mají moji ruku, a zů?tanu stála v slibu svém navždy jim.« Druhého dne šel sem do trhu k těm matkám, jsouli ty děvčata do Hájku na tu pout připraveny. A pak sem se stavěl v tiskárně,