oznámil, že v ošum hodin bude pro poutníci mše svatá k loučení, a velké procesí s knězem že vyde v deset hodin.

Tu se lidé rozešli snídat, též lecos sobě nakoupit. Á pak se zase sešli. Po mši svatej bylo loučení, pak nás tři duchovní s požehnáním vyprovodili. Když jsme přišli k vesnici, co obyčejně se oběduje, pravím: »Já budu vás poutníčkové, prosit, vím, že sou zde paničky s druhého velkého procesí, aby zůstali zde ve velké hospodě a čekali na p. patera, až přide, já du dolů na malou, a tak budeme oboje spíše obsloužení.« A lidé to mé minění schválili, a skorém polovice lidí tam na obědě zůstalo.

My vlidně byli také uvítaní, a skorém vše lacinější i pivo o krejcar na sklenici. Lidé brzy za námi přišli, že kdo neji pečení, že se ho ani nevšímají. Tu bylo polívky dost s jaterním knedlíkem, a místo pečené byli čerstvé jaternice, věru lepší nežli mnoha je husa. Hospockej nepostačil péct a roznášet. Slovem, byl to velkej rozdíl mezi vejsadní a sprostou hospodou. Když pak sme slyšeli zpěv od druhého procesí, musel každej zaplatit. Pak' mi hostinskej podal ruku, a pravil, že nikdy se procesí u něj nestaví, že nic nechystal jen lu polévku, ale těch jaternic že přes tři kopy prodal. A tu strčil hodnej papírovej balík chlapci pod paždí. Pak sme se rozloučili. A jedna pani mě ten balíček vzala do košíčku. Šli sme s Pánem Bohem až na Bílou Horu. Tam sem vykonal u Rodičky Boží pobožnost. Kněz byl po obědě, já ho poprosil, on nám dal požehnání, a kostelník zvonil, když ná*s kněz vyprovázel. V tom právě šlo do vrchu druhé procesí, že na ně bělohorský kněz čekal, a je uvítal. My pak jsme ve jménu Páně kráčeli rovnou cestou až do Prahy k svatému Josefu. A v půl šestý byli sme v kostele. V šest hodin bylo požehnání. Po mé krátké modlidbě sem paničkám, co nesli sv. Annu, i matinkám družiček poděkoval. A ta paní stále na mně čekala, by mně ten den od toho hostinského, co v koši měla, odevzdala.

Vyjdu s kostela, koukám, kam se poděl Jindřich by mi ten papír nesl. A co vidím, moje nastávající polovice tu stojí' vkusně nafintěna, Baruška taky i Karely a Jindřich taky. Tu šli hned ke mně, a malá ště-betalka, mně měla co až domu povídat. Když jsme se blížili k domovu, zástup sudiček stálo vedle před domem. Já je pozdravil, oni poděkovali a mně všechny s poutě vítali. Tu přišel Vojtěch, já ho hned poslal pro pivo. Hoši se vyslíkli, a ona odstrojila děvče. Chtěla rychle dělat oheň, by přihřála jídlo, pro večer připravené. Ale já ocholně rozbalil papír, myslel sem, že tam jsou jaternice, a ono tam bylo dva velké kusy vepřové pečeně. Tak se také jeden kus sněd, a jídlo se uschovalo na zejtřek. Byl sem opravdu dobré mysle. Po večeři pravím: »Ale paní Katy, jen mně řeknou, co je to napadlo, Karlovi kupovat kabát.« Ona se zarděla a sklopila oči, pak ale zbledla zrovna jako mrtva, oči slzemi zalité, praví: »S tím sem nehřešila. Ten chlapec ma ty rukávy, až tuze krátký, tak sem ho ve středu vzala sebou a koupila sem kabáty oboum. To s těch peněz, co sem od šiti košil a od prádla dostala, já sem je pro sebe na zimu schovala, ale od pondělní jejich úmluvy jsem dle toho jednala. Já si myslím, dyž mám bpjt jejich ženou, tak že taky budu spolu jejich děti