matkou, tak jako oni otcem mého dítěte, a proto sem oboum kabáty koupila, bych za níma přijít mohla.« A po nedlouhej chvíli praví k chlapci: »Jindřichu dej dobrou noc tatínkovi, mně bolí hrozně hlava, já si dám na hlavu studený náklady, někdo mně uřknul.« Já ji doprovodil až k domu, podal jí ruku, přál dobrou noc, a rozešli jsme se. Skutečně jsem celou Boží noc ani půl hodiny pokojně nemohl spát, nebo sem seznal, že má Kačenka je nějak rozčilena. Sotva jsem se dočkal rána.

Ještě nebylo šest hodin, já právě dával Vojtěchovi do díla, a ona tady. Dala klidně pozdravení, ale její úsměch a veselí humor, jak z očích najednou zmizel. Po snídaní povídám Karlovi: »Tu máš, zaplať učiteli za ty dva měsíce, co si o prázdninách do školy chodil a Jindřich, a pro školní vysvědčení, že tam přijdu.« On odešel, a ona se dala do smíchu praví: »Ale pane Franc, co je to napadlo, že za Jindřicha školního pla-těji.« Já jsem se toho slova dobře hned chopil, a v smíchu odpovím: »Myslím, že to samé, co jich, když šli Jindřichovi koupit kabát a při tom také koupili Karlovi.« A pak sme se teprve jeden druhému vysmáli. Po pouti jsem vždycky nejméně aspoň jeden den odpočíval. A tak se stalo i dnes. V outerý ráno dal jsem ji na celej tejden na živobytí. A Jindřichovi uložil práci, neb sem viděl, že v tom čase, co byl okolo nás, že nejen řezat, ale i šaty na panáky šit dobře, jako zručná ženština umí. Den ke dnímu práce přibejvalo. Já měl s toho radost. Karel, když oni odešli domů, se mnou mnohokráte až do jedenácti hodin sedával a počali sme načisto zdělávat, a do kůlny sme to schovávali.

A moje nevěsta za tejden ke vší domáci práci dvanáct párů rukaviček také ušila. Do toho mně docela nic nebylo, ale ji. Dne čtvrtýho října v sobotu byl můj svátek, sv. Františka Serafinského. A když se ten den přiblížil, to bylo ňákého přání. Před tím dnem již přišli otci skládat přání. Mně to těšilo, ale kapsu ne, v tej aby stále byla ruka, a finčeno. Ten kor prosil pak o boty, s kapsy ruku ven a dávej. Na to v sobotu ráno Vojtěch byl první, protože šel do práce. Potom hospodyně má, a dala mně tabalěrku, na ní byla večeře Páně. Pak Jindřich, a dal mi s be-rankama rukavice, to se ví, že to bylo na úvěr od pána, co šila. Posledně přišel Karel, podal mně čistě psané přání, co s paměti deklamoval a krásný obrázek, sv. Františka Serafťnského. Po těch domácích oráčích, já šel na osmou k svatý Trojici, a pak po snídaní šel sem hrát, nebo v sobotu jsem po těch seldských hospodách nejspíše pár krošu vydělal. Pravil sem: »Dáli Bůh, zejtra teprv budeme slavit můj svátek«. Druhého dne ráno šel sem do chrámu Páně. Ji sem přidal dvacetník, by upekla skopovou kejtu, a byl tu sváteční oběd. Po čtvrtej hodině pravím, by se obleknula čisté i děti, že někam si vydem, a Vojtovi sem řek, by za námi večer k Šedivejm přišel, chceli. Ještě nebylo šest hodin, když sme se vyhrnuli z domů. Pro pána příhodu, vzal se do kapsy sebou klíč od domu, a jdem k Šedivím do hostince. Tam v malý nalívarně, sedl sem z moji rodinou v koutě k malému stolu, který právě pro mou rodinu stačil. A tu se mne dobře dařilo, zde sem dnes byl přece svým pánem, ale druhý den s flašinetlem jen občanským žebrákem.