Tu se kouknu na hodinky vidím, že de na devátou. Myslím sobě, milý člověče, čas je vrchovatěj jít domů. Tu přijde syn Vojtěch, celý promokli, a praví, že mnoho prší. Co dělat, museli sme tam zastat. Asi k jedenácté hodině přestalo^ pršet. Co nyní počít, deštník sme sebou neměli, a holka celá spala. Žádná pomoc, pravím: »Vojtěchu ty poneseš holku, chlapci zahrňte kalhoty, a oni dají přes sebe šaty a pudeme domů«. Odvírám dům bylo právě 12. hodin. Než se děti a ona odstrojili a odestlalo, byla 1. hodina. Ona chtěla jít domu, ale na moji domluvu, že rána se také u mně dočká. Inu, diť to byl můj svátek, a dostal sem tabatěrku a ? kožemi rukavice vázaného. A za ten dobrej čin, již po půl noci měl sem ji vyhánět domů. I popřál jsem jí u mně přelezení. Ona ale měla ňákou roztržitou noc, proto že odbylo sotva pět hodin, a již praskalo v kamnech. První se probudil Vojtěch, oblík se rychle. Kdo to raci viděl, jako má hospodyně. Poslala jej pro mléko, právě mlíkařka prý jela a byla ženskejma obklopena, a na jeho křik, musel byt on první. Jedna s těch přítomních pravila: »Proč nejde paní Katy pro mlíko.« On ale nevěděl co odpovědit, toliko řek: »Protože si má koho poslat.« Ta ale hned počla vypravovat, těm ostatním, jak nás viděla jit domů. A kde se takových pár prostopačníeh ženských do hromady sejde, že se mravného nic neřečí, to by blázni jinač řeěili. Dobře to má nastávající předzvídala, že nyní bude nás obouch čest na planiři, ale musela přeci mlčet, a pomalu zvykat dobrému i taky zlému.

Předpokládáme-li tedy náhodné vzniknutí tohoto rythmu v první sloce, jak s principem deklamačním ve shodě jest, pak zajisté rythmus takto vzniklý takovou zálibu vzbudil, že v další sloce se podržel, po případě se stal charakteristickým pro tuto píseň, takže i jiný text jej sledoval. Tím dotýkáme se okolnosti, kterou u rythmu furiantského s důrazem jsem vytkl: že totiž v některých písních rythmus tento náhodně vzniká, jen při některých slokách.

Pokud se rythmu svítáníčka týče, lze to pozorovati na př. u písně EN 457 (»Není na světě bylina«) v druhé polovině písně (v první, ač stejně rythmicky stavěna, ne) nebo EN 633 (ballada »Šla Liduška na travičku«) a snad i jinde, podobně ve sbírce Rittersberkově č. 58 (»Já jsem se posekal«) a 265 (»Až já půjdu k Písku«). Z toho patrno, jak těžko tu mluviti o nesprávné deklamaci. Věc je závislá jen na tom, mnoho-li známe textů a lze-li pravděpodobně předpokládati, že známe původní sloku. Pokud se prvního týče, bylo py možno pak stejně považovati při menším počtu slok dle rythmu furiantského neb rythmu svítáníčka deklamovaném tyto sloky za chybně deklamované, při větším počtu však naopak sloky v rythmu obyčejném (dle taktových čar) za