kanovník Kotva z Freifeldu v drahé polovici r. 1622 svým .drastickým způsobem s týnské kazatelnice nekatolíkům: Marná jest vaše naděje, že císař podlehne nepřátelům a; že' v i Čechách bude no vrchu vaše bludné náboženství domnělé. Vězte, že snáze budou létati krávy a telata přeš Prahu, než aby tu smělo býti jiné náboženství než katolické___uo)

Proroctví taková nejsou ovšem proroctví v pravém slova smyslu, nýbrž spíše kombinace politického rázu,141) lék pro zvědavé a těžce zkoušené duše na jejich netrpělivou otázku:: kdy již bude lépe? Do tajemné mluvy pohroužena, pobízí však předpověď budoucnosti jen k novým fantasiím, k tak. zvaným výkladům proroctví, jež dopadnou rozličně podle politické nebo náboženské příslušnosti vykladače. Stávají se často novou apokalypsou, spletí nejromantičtějších výtvorů, jež si později vykládá každý podle svého umu a omamuje se často posvátnou hrůzou nesrozumitelných a nepochopitelných věšteckých slov. A nechybělo jich ani na straně katolické, ja,k ukazuje na př. letáček z. r. 1620, obsahující známé předpovědi Jana Lichtenbergera, Jana Gariona, Josefa Grumpeka, Sibilly a j. Bůh tu hovoří ústy proroků a napomíná národy k poslušnosti císaře Ferdinanda II. »Chraniž mě ozbrojenou rukou«, prosí u Lichtenbergera Spasitel světa císaře a vykladač k tomu připomíná: Proto radím všem králům a mocným tohoto smrtelného světa, kteří přijali víru křesťanskou, aby římského krále, knížete všech knížat, a jedinou svou hlavu ctili a milovali ... Tak hovoří katolický vykladač proroka Lichtenbergera, sršíeího hněvem proti Jiříkovi Poděbradskému, jenž jest mu Bálem, arcikacířem, jedovatým baziliškem, surovým a vášnivým nepřítelem římské církve, ohlas to záští Vratislavských ; proti Jiříkovi.14^) Katolíci využili dokonce nekatolické tradice o příštím Messiáši ve svůj prospěch, vykládajíce, že Ferdinanda Cechové zdávna očekávali, neboť jest pomazaný v Cechách, v Uhřích a v Říši.

»Jestliže já zahynu, zahyne celý svět«, praví Falce v rozmluvě mezi Bavorskem, Saskem a Falci již r. 1620,143) a slovo to stává se skutečně v mysli bratří a kalvínů neotřesenou a neshladitelnou vírou. Vidí v Bedřichovi slunce, jehož jasem a teplem žijí a jehož zánikem sami zaniknou čili jak to jeden z nich vyjádřil: Bedřjch mrtvý — veškerá naše naděje mrtvá . . . Teprve později přenesla tradice tuto naději i na jeho syna Karla Ludvíka144) a konečně na jeho potomky vůbec.