Mlád.: Já jsem malý žáček, zpívám jako ptáček; kdybych kaši s medem jídal, tak bych ještě lepší zpíval.

Děv.: Já jsem nevinná holubička, němá jako rybička. Když jsem byla maličká, říkali mi Ančička. Nynčko, když jsem veliká, potřebuju ženicha.

Mlád.: Já jsem dospělý mládenec, hledám sobě krásný věnec. ,

Děv.: Já jsem panna Liduška, spadla ze mne poduška. Kdo ji na mne pomůže, toho si vezmu za muže.

Mlád.: Vem si, Liduško, kováře aneb hodného cvokaře, on celý den buší. Kterak mu to sluší!

Děv.: Nechci kováře ani cvokaře, oni mají černé tváře a to od samého kouře ; nechci kováře ani cvokaře ; oni jsou umounění.

Mlád. : Vem si pekaře, ten ti dokáže, že je hodnej. Krásné peče housky, ulamuje kousky. To je hodnej ?

Děv.: Toho nezvolím za muže, on je vlčí (n. liščí) drahá kůže.

Mlád.: Pojmi sobě truhláře, dobrého hospodáře; dělá postýlky, stolečky, pěkné kolíbky pro dítky.

Děv.: Toho si vezmu za muže, až bude fiala, růže a Pán Bůh mi dopomůže.

V. Hanka, Štětka, Lid. Jirdáskova z Plužny, svědkové. Staročeské pověsti, zpěvy, slavnosti, hry, obyčeje a nápěvy ohledem na bájesloví českoslovanské, v Praze, 1847, II. 2, str. 25—29.*)

Večer před sv. Filipem a Jakubem odbývají čarodějnice sněmy. Na večer ten těší se chlapci, -neboť tu pěkná příležitost zas jednou po ehnti zadovádět si. Večer totiž »pálí se čarodějnice«. Již týden před »pálením« musí hospodyně bedlivě opatrovat všecka košťata; jinak ztratila by se, jako když do vody je hodí. Košťata natřená smolou, dehtem, kolomazem a p. hořlavými látkami zapalují hoši na večer na kopcích. Dospělí chodí se jen dívat. Na koště od chlapců do výšky vyhozené není dobře ukazovat prstem ; čarodějnice mohla by prst ustřelit.**) Mistr Karel Maixner pěkně znázornil, jak se chlapci plíží do předsíně, aby tajně sebrali hospodyňce koště. (Viz vyobrazení č. 1. Zapůjčil p. J. Dotřel.)

Po západě slunce každý mladík vyjde s bičem nebo s žilou před vrata na náves, místem vyjdou hospodářové se slouhou. Všickni (jak líčí