obchází připíjeě diváky, kteří sem z jiných osad na podívanou přišli, aby je přivítal a jim poctu připitím učinil.

Konečně se král vyzpovídal; kněz vysto'upi na jednu židli a počne kázati. V kázání tom vytýká kněz králi všeliké viny a na konec určuje mu smrt. Aby kázání více účinkovalo, bývá promícháno místními vtipy, takže cizince neznalého poměrů domácích málo poutá. Bohužel není mi možno celé kázání tu podati, jelikož každého roku jiné bývá a jen význačnější části sobě jednotlivci pamatují. Po kázání pak jsou obvyklé ohlášky, ku př.: »Oznamuje se všem, kdož uši mají, že si míní vzíti Petrásků kopáč Rejhonovy vidle, Mašinu pluh Novotnovo ruchadlo, Hnulíkův fasuněk Hořejších žebřiny« a pod.

Když kněz se židle slezl, poroučí katu, aby krále sťal. Král postaví se před nosidla, kat mu šavlí srazí s hlavy fez, který malé družičky do šátku chytnou, a král jako zabitý padne na nosidla. Nyní velké družičky vezmou nosidla, na nichž zabitý král odpočívá, průvod se seřadí a ubírá se do hostince, kdež se »máje« tancem, obyčejně do bílého dne trvajícím, končí. Rozumí se, že zabitý král při první polce obživne a zábavy spolu se účastní.

Pokud se mi podařilo v mysli uchovati neb od jiných se dověděti, podávám tu některé přípitky: »Na zdraví našeho strejčka, že má strakatého bejčka. Na zdraví naší matky, že nerada vytahuje zlatky. Na zdraví našeho otce, že má pěkného valacha v podse (podsední strana). Na zdraví mladého pána, že se tu raduje s náma. Na zdraví pana Petráska, že si nad pěknými koňmi rád zapráská. Na zdraví panny družičky, že má malované tvářičky. Na zdraví slečinky Kahounoví, že má tvářinky malovaný. Na zdraví naší tetičky, že má rozpustilé dětičky. Na zdraví mistra kováře, že má zamazané tváře. Na zdraví tohoto mládence, že připravuje děvčata o věnce. Na zdraví pana Kelnera, že je z něj velký dareba. Na zdraví mého bratříčka, že má vraného koníčka. Na zdraví pana Žohy, že má obě levé nohy. Na zdraví naší Aničky, že ráda dává po tmě hubičky. Na zdraví pana Peška, že mu schází do postele bleška.«

V ročníku XV. Českého Lidu (str. 328) uveřejnil prof. Dr. Zíbrt v plném znění nařízení cis. Františka I. z r. 1807, týkající se sbírání sanytru pro výrobu střelného prachu. Jak se na počátku toho nařízení praví, byly podobné předpisy vydávány čas od času. Patrno z toho, za jak důležitý se pokládal tento státní monopol sanytrový. Ale myslím, že ještě důležitější příčinou častějších vyhlášek v té věci byla ta okolnost, že sbírám sanytru bylo velikou obtíží pro lid, především vesnický, a že se sanytrníci setkávali se značnou neochotou, ano častěji také překážkami u těch, jimž při hledání a výrobě sanytru působili náramné nepříjemnosti,