zavržené ženě. Káže ji hledati, sám se také vypraví, ale vrátí se bez ní. Zmizela matka i dítě. V zoufalství končí pán hradu v zámecké studni. — Když už dávno zničen původní hrad, svědek tragického skonu otce Ječmínkova, postaven nynější zámek olomouckým biskupem Františkem z Dietrichsteinu, jenž koupil r. 1615 chropiňské zboží. A divným způsobem připojil lid k této stavbě XVII. st. několik versí o konci starého pána, které všechny se pojí k »sálu Ječmínkovu«. Je tam pěkně vyzdobená rytířská síň se sbírkou starých zbraní a »Ječmínků sál« s kollekcí

Pohled na Chropinský zámek s rybníkem. Fotogr. Florian Zapletal.

starých majolikových nádob (vyobrazení v levo). Tam osamělý pán hradu teskníval po ztraceném štěstí rodinném. Tam se kdysi z večera tak roz-žalostnil, že odešel od večeře, vyjel ze zámku a zmizel navždy. Sál dosud uchystán k návratu vznešené rodiny — ano i pokrmy v nádobách stojí prý tak, jak od nich pán odešel. — Jiná verse (v Hormayrově »Taschenbuch für die Vaterlandsgeschichte 1824). Žena a dítě žily v bídě mimo hrad — ale pán slavil slavnou hostinu v zámku. Síně vyzdobeny —¦ páni z celého světa pozváni. Už se sešli, už se nosila jídla, jenom krále nebylo. Zlé tušení se zmocnilo všech. V tom padne výkřik: »Krále není!« Hosté prchají, nádherná síň (náš sál Ječminkův) mizí a nikdo jí už nemůže najíti. Mizejí hosté, mizí i král navždy. Ale dlouho a dlouho mužové-