A podobně zní Modlitba plačtivá o zem udeřené, rozražené, pošlapané i rozptýlené církve české podobojí, vzatá z pláče Jeremiášova nad zkázou Jeruzaléma: Ach město Boží lidné, plné ctitelů Božích, jakť jest osamělo jako vdova osiřelá! Nejznamenitější mezi církvemi, prvotiny církví obnovených, podmaněný a zkažený! Pláče dcerka Siona Českého, slzy jí po lících tekou, že milovníci její opustili ji aneb se jí v nepřátely obrátili. Kteráž ani mezi národy odpočinutí nenalézá, protože ji zarmoutil Hospodin pro množství přestoupení jejich. Rozpomíná se český Jeruzalém na utěšení svá někdejší ve dnech trápení svého, ale protivníci jeho smějí se. Popatř, Hospodine, na trápení mé! Nebo nepřítel sáhl na všecky drahé věci mé, opanoval všecky svatyně mé. Ví ecken lid tvůj nouzi trpí a hlad slova tvého: vzezřiž, Hospodine! Bolest má jest přetěžká. Zármutkem naplnil mne Hospodin, obrátil mne v pustinu. Protož pláči a nemám potě-šitele, kterýž by očerstvil duši mou, nebo synové moji pohubeni Jsou, k jiným pak nadarmo rozprostírám ruce své. Popatř, Hospodine, nebo mi úzko:, vnitřnosti mé kormoutí se, srdce mé vadne ve mně. Slýchajiť, že vzdychám, ale není, kdo by mě potěšil, nýbrž radují se v bídách mých ... 0 jak hustým oblakem prchlivosti své přikryls mne, Pane, slávu naši shodiv s nebe na zem! Udeřils námi o zem, v potupu uvedls krále s knížaty. Odtrhls od nás jako od zahrady plot všeliké ochrany, zkazils všecky stánky naše, v zapomenutí uvedls slavnosti naše. Starší mezi námi usadivše se na zemi mlčí, prachem posýpají hlavy své, všickni pak ostatkové zvěšují hlavy své. Nebo veliké jest jako moře potření naše, není, kdo by nás zhojil. Pohleď, Hospodine, a popatř, komus kdy tak učinil? Syny mé, kteréž jsem na rukou pěstovala a vychovala, nepřítel můj dokonce zhubil ... Křičíme, Pán zacpává uši: sytí nás hořkostmi, opojuje pelyňkem, vráží nás do prachu, až i říkáme: Zhynula naděje, kterouž jsme měli v Hospodinu . . .

Není ovšem mnoho takových pochybovačných hlasů a ti. kteří věřili, prohlašovali je za řeč ďáblovu. Doznávají sami, že mnozí odpadají od víry, nemohouce snésti tíhu bídy, »nebo když na tomto světě v rozličných bídách, zármutcích, nemocech, souženích a jiných těžkostech dlouho býváme a již naděje k vysvobození zemdlévá a jen nám umříti nastává, tu i pobožných mysl a mdlá víra nemálo pokoušena bývá, že snad Bůh nemusí nás milovati, když nás v takových věcech zanechává, zvláště nyní, když jsme tak od Antikrista přemoženi, vypověděni, rozptýleni a čím dál vždy tížeji chce býti s námi. Ovšem ráčí-li Bůh nás ještě podrobiti i do vězení a na smrt mučedlnickou, tu ďábel, svět a otroci jejich umějí nám odrhati, že darmo o milosti Boží věříme, že on nás nemiluje a náboženství našeho za pravé nemá, že jsme jen svou věrou sklamáni, když nás v takové věci vydává. Kdyby nás miloval a my pravého náboženství byli, že by na nás tak zlé věci nepřipadly . . ., že kdyby Pán Bůh věrné své miloval a je, jakž oni věří, za své syny a jejich náboženství za pravé