ta představiti a napotom malovali dala i také jej za to 20 dukáty obdarovala.

Dudáka toho jsem nejen já, nýbrž ještě i někteří jiní posud žijící zdejší současníci moji se mnou, a to nejen tehda dne 17. června 1820,. nýbrž ještě i jindy zde v Strakonicích vícekráte s touto kapelou v jeho malebném kroji na dudy hráti viděli a slyšeli, ale i jeho sličnosl, tento jeho malebný kroj, zvláště ale i také tyto jeho neobyčejné dudy, jakýchž jsme zde před tím ještě nikdy nebyli viděli, nemálo obdivovali.

Skoro bych si ani já ani tito současníci moji na »Dudáka« toho nebyli vzpomněli, kdyby mi náhodou nebyl přišel do ruky Pražský německý kalendář z r. 1858, redigovaný v zábavné části Františkem Klul-schakem, v němž nejen tento dudák na straně 127 dřevorytinou vyobrazen, nýbrž i ta historie o něm stručně vypravována jest, což ve mně i v těchto současnících mých milou na naše tehda ještě mladá léta a tudíž i také 'na tohoto »Dudáka« vzbudilo upomínku.

Vypravuje současný Pražský kalendář : »Plukovní dudák. V letech dvacátých tohoto století měl pěší pluk čís. 25. (tehda de Vaux, později Trapp, nyní Wocher) u své hudební kapely dudáka. Tentýž byl synem ovčáckého mistra v práeheňském kraji a honil ve svém mládí také ovce na pastvu, při čemž se na dudy, které, jak známo, v okolí strakonickém domovem jsou, cvičil, a brzy na ně takovým mistrem se stal, že v celém kraji prácheňském za nejdovednějšího dudáka byl pokládán. V roce 1818 byl jako rekrut odveden. Dal si za sebou své dudy přinésti, a když on a jeho kamarádi v setnině prázdný den měli, hrál jim na. dudy veselé kousky tak dovedně, že často polovice setniny do tance se pustila. Jednoho dne byl mezi tančícími také jeden plukovní hoboista, který brzy zpozoroval, že tomuto dudákovi jen ještě řádná škola schází, a že kdyby se mu jí dostatečně dostalo, mohl by s jeho nástrojem u hudební kapely spoluúčinkovati, což by arci něco neobyčejného bylo, ale na každý způsob zvláštní účinek míti musilo. Hoboista ten sdělil náhled svůj kapelníkovi a tento plukovníkovi. Tomu se líbila myšlénka ta tak, že hned zkoušku předsevzíti rozkázal, jak by se asi dudy pohromadě s hudební kapelou vyjímaly. Výsledek byl nade vše očekávání skvělý. Náš dudák byl pak ihned z obrany k hudební kapele přesazen a zde pak řádně do školy vzat. To bylo nutno, neboť pouhý jen samouk, který ani jedinké noly neznal, posud vždy jen podle sluchu nebo podle vlastní fantasie hrával. V krátkém čase přivedl to nadějný ten jinoch k takové sběhlosti ve čtení not, že mohl již ve mnohých hudebních kusech s kapelou spoluúčinkó-vati. Po té učinil sbor důstojnický mezi sebou sbírku, z jejíhož obnosu se mu čistý oblek podle selského kroje v prácheňském kraji obvyklého zřídil: nízký klobouk se širokou střechou s červenou pentlí a modrým peřím, zelený kabát se širokými rukávy, se širokou červenou lemovkon, sepjatý úzkým pásem, široký až do poloprsou sahající bílý plátěný límec . na úplně nahém krku, krátké, pod koleny pentlemi stažené spodky, mezi kterými a červeně lemovanými polobotkami, lýtka krytá modrými punčochami bylo viděti. V tom kroji vystupoval vždy dudák ten s plukovní