postoupena byla, byl jsem vyrozuměn, že o tomto dudákovi v tamním archivu přes horlivé hledání v něm něčeho podobného nalezeno nebylo, že tedy o žádných datech podrobná zpráva dána býti nemůže. Plukovní historie vypravuje prý o tom, ale bez udání jména nějakého na str. 508 toliko jen následovní: Pluk ten dne 21. srpna 1820 přišel do Lince. Ta charakteristická upomínka zasluhuje zde uvedena býti, že při tomto pc-chodu tohoto pluku do Lince při plukovní hudbě přidělený v staročeském kroji, z dob Žižkových pocházejícím, oděný dudák za všeobecné pochvaly pozornost obecenstva na se upoutal a také ve všech následujících pochodových stanicích nával zvědavých rozmnožil. Tento zcela národní dudák také krátce před tím pochodem na cestě císařského dvora skrze Strakonice dne 17. července 1820 pozornost jeho Veličenstva císaře a císařovny na se upoutal. Tentýž musel býti dvoru představen a Její Veličenstvo císařovna rozkázala výslovně, aby jeho podobizna ihned do práce vzata a Jí do Budějovic zaslána byla.

Po dalším a přesnějším uvažoVání a prozkoumávání veškerých dat a zpráv, jak o Janu Voldánovi, tak i o Vojtěchu Čertovi, zvláště pak věrohodných zpráv pana pátera Hrnčíře přišel Fikar k tomu náhledu, že oním plukovním dudákem beze vší pochyby byl Vojtěch Gert.

Vedle lesních a ohnivých mužů a divých žen potulovali prý se po lesích v jižních Čechách ještě hejkalové. Byli prý to mužové, kteří žili v tmavých, nepřístupných hvozdech a skalách a jichž nikdo nikdy neviděl. Číhali prý v úkrytu na lidi a jakmile někoho někde zpozorovali, dali se do hejkání: »Hej, hej-hej!« Od toho říkali jim lidé »hejkalové«. Jestli se jim na jejich hejkání nikdo neozval, nechali ho s pokojem jít, ale jestli se jim ozval, už tu byli a pronásledovali ho až k bytu, kde se před nimi schoval anebo ho tak dlouho sem tam honili, až se udýchal, padl a zemřel.

U Nové Cerekve pásli kdysi v noci dva čeledínové koně na panské louce. Seděli a vypravovali si. Pojednou zaslechli, jak někdo v dáli volá: »Hej, hej-hej!« Oba se ulekli, ale starší, brzy se vzpamatovav, povídá: »To jsou hejkalové, buď hezky zticha, ani muk, sice by tu hnedle b\li a kdo ví, jak by se nám potom vedlo. Není s nimi nic.«

»Hlouposti,« řekl mladší, »co pak by nám mohli udělat?« Kdyby přišli, sedneme na koně a jsme za chvilku doma.« A než se starší jeho soudruh nadál, ozval se jim a volal, co hrdla měl v tu stranu, odkud hejkán! přicházelo: »Hej, hej-hej!« jakoby se jim posmíval. A sotva za-hejkal, strhlo se pojednou hrozné povětří, stromy počaly se ohýbati a praskati a hejkalové už se blížili. Čeledínové honem na své koně a už uháněli, jakoby s větrem o závod k Nové Cerěkvi. A hejkalové v patách za nimi. Ten starší, co nehejkal, stále napřed, a ten mladší pozadu. Za