hospodyni vedl, aby viděla, co pro její sestru k vůli ní dělám, by byly zase pospolu.

Já šel pro ní, a přidem tam, ona plácla rukama a jako "opice se tam posadila. A kdyby jich tam sedělo deset, taková fošna se neprohne. Ta si libovala, že je u samého okna, a.jak má krásný světlo. Já povídám ji jak její kufr, dobře mezi posteli a zdi zajde, a její že se dá u dvéří ke zdi proti tomu. A večer se dají ty prkna, na ně slamník, a je postel hotová. A na to ona pravila ke mně: »Však ona jim to zaplatí.« Co tak mluvíme, přišel za námi Karel, že se teta přistěhovala. Ona hned běžela pro ní. Karel vzal síci stroj, moje uzel s peřinama, a já s trakařníkem kufr a byla odstěhována. Co dole ještě bylo to odnosil Karel. A já sundal stolek, dal tam její stroj. Ona jsi sedla a těšila se s toho. A tak tam již zůstala. Paní domáci dala svůj popisní arch, mě dala čtyři dvacetníky. ? námi se zdravovala, tak jakoby patřila již do rodiny naši. Tejť jsme opravdu pospolně žili. Ona tam od rána byla samojediná, až do noci, a Karel jí tam nosil jist. Večer šila tak dlouho, až přišla Katy.

Pomalu se blížila pouť sv. Alžběty, a po ní sv. Kateřiny, my nevěsty svátek. Co ji dám? I vzal sem ze šatníku, po nebožce šaty, co ji zloděj na pouti vyřízl tu díru, i dal sem je předělat. Pouť mně u sv. Alžběty dobře dopadla, já velebil Boha. Den před sv. Kateřinou, ne co hospodyni, ale již jako matce skládali přání. Já ji dal přešity šaty vázaného. Ona radosti slzela. Druhého dne ráno jak přišla, žádala mně, že po snídaní pude do kostela, ale bez holky, že je velká zima. Já to uznal, a pravím: »Jen jdou s Pánem Bohem.« Jak bylo po snídaní, já již měl nůši naloženou. Jindřich ji vzal na sebe, a já stůl na hlavu, a šli sme k svaté Kateřině prodávat, na vzdor té zimě. Od devíti hodin, bylo lidu mnoho, proto že bylo sucho. A já do večera těch hraček prodal dvě plný nůše. Pak místo oběda, byla sváteční večeře, a její sestra byla přítomná, a za své peníze také i husu. Když již měli odejit, moje pravila: »Buď Pán Bůh pochválen, letos mně zase za devět let ponejprv těšil můj svátek, ale jejich mně zarmoutil.« A nadobrou noc mně podala ruku. Já ji ještě zadržel pravím: »To se dá napravit, bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.« Bůh nám tedy požehnal. A za to jsem ještě na dobrou noc, do zád z lásky buchtu dostal.

Částka pátá. Jak mnoho mně to dalo namáhání, s Pruska vyhoštěni, a zde pak ku sňatku povolení.

Jak nastaly ty suché mrazy, já docela přestal s kolovrátkem chodit. Okna byly všudeš uzavření, zpěv žádnej pro zimu neposlouchal, a málo kdo mně vejhlídkou s okna něco v papírku vyhodil. Tak já raděj dělával, až do Vánoc, ty hračky doma na rynk. Tak jsem právě časně ráno vstal, a vidím okna zamrzlý. Vojtěch se chystal do práce. Já mu pravil: »Kdybyste nedělali, nikde se nelelkuj a přiď domu, zde je práce dost.« Tu přišla moje polovice s chlapcem, dali dobrytro. Hnedle na to praskalo v kamnech. Kávový mlínek zvěstoval výbornou snídaní. Jindřich odnes tetě snídaní, a Karel šel do školy. Než bylo ošum hodin, vše bylo v pořádku uklízeno,