a každej sme byli při svěj práci. Tu přišel domů Vojtěch, že nedělají. »Nu to nic nedělá, já ti dám práce dost.« A hned sem mu dal práci, bych k Mikuláši měl hodně panáků. Na to odpoledne, vzal sem peníze, a povídám mé hospodyni, by mně večeři dala do trouby a dětem i sestře jist, a chlapce by tam nechala s Vojtěchem dělat, á aby seděly tak dlouho, až přijdu. Ona ptala se mně, kam pudu. Já pravím: »Milá Kačenko, tomu musejí zvykat, v zimě kolikráte chodím den jak den večer prodávat po hospodách, a to třebas až do půl noci, pro obživení. Někdy vydělám a někdy také, že to nestojí za tu zimu, co člověk musí vystát.« A podal sem ji ruku, pravím: »S Bohem.« Sel sem do tiskárny. Koupil si pro zatím půl tuctu velkých kalendářů za 1 zl. 92 krejcari a tři zlatky za ně se stržily. Tak sem měl 1 zl, 8 kr. vejdělku, a někdy se sial\ že sem je prodal v jednom hostinci. Kalendáře se počnou prodávat hned v měsíci Říjnu. Já ale měl velkou známost, a ty páni čekali na mně, až já jim je přinesu. Tak.se stalo i dnes. Ještě nebylo sedům, já přišel k Rozvařilovům do panský nalívarni, kalendáře v rukách. »Prosím, kalendáře.« »A Haisz je tu, pojte sem zpěváku.« Sotva jsem je dal na stůl, každej vzal jeden, kouk na cenu na desce, a sázel peníze. Já běžel pro druhej půl tuctu, a rychle k Labuťovům. A tam sem prodal čtyři kusy. I jako by mně někdo pobídnul, jdi ještě naproti. I vejdu tam a zrovna mezi ty samé páni. Jeden mně volá: »Máte ještě ty kalendáře?« >Ano, prosím.« A tak sem doprodal šťastně vše. Z radosti jsem se ubíral domů. A na Karlovém náměstí jsem koupil tři jaternice, pro každého jednu. Ještě nebylo deset, tu de okolo Emaus uzenkář. Já koupil párek do zálohy. Přijdu domů, k mé radosti, vidím, že hoši pilně dělají, pravím: »Ste za to hodný.« A dal sem každému jaternici. Na jednou holka zvedla hlavu, praví: »A tatínku já nespím, a také sem dělala.« »A co si dělala?« »Já šila košilku a zástěru na pannu.« Tak sem jí dal ten párek. A Jindřich nezůstal zde, šel k matce. Druhého dne ráno moje Kačenka dala dobrýtro. Durdila se na kluka svéhOj proč tady nezůstal. Byla veselé mysle, vše jí šlo od ruky. Hnedle kluci seděli při práci jako ukovaný. Vojtovi to nevonělo, a jak sem pozoroval, Jindřichovi taky. Já sem si v duchu umínil, že jim opatřím práci.

Já pravil: »To je tu jako v kostele ticho, jakoby sme stratili řeč.« Moje na to se dala do smíchu. »No tak vypravujou něco, já také budu povídat. Masopust je jen šest neděl, tak maji-li doma ňáké papíry, po nebožtíkovi mužovi.« To slovo jak sem řek, ze stroje jí sklesly ruce, a dala se do oupěnlivého pláče. Já na ní koukal jako šílený, tážu se ji, proč pláče. Ona praví, že dočista nemá po něm nic, ba ani úmrtní list. »A proto pláčou? Zejtra anebo ještě dnes přinesou mě aspoň domovský list.« Ona ale okamžitě šla pro něj. A já ho vzal, a šel sem k jednomu pánu od popisního ouřadu. Přednes sem mu žádost svou. A on mě řekl, abych u penězoměnce koupil papírový Pruský tolar, ten že se tam ve psaní zašle. A tak že úmrtní list ji po poctě přijde. Já nyní chodil stále, kde sem jen jakou známost měl, po kramách, na Starém i Novém městě, i mezi řezníkama s kalendářema. I po domech, a večer po hospodách i kavárnách. To trvalo až do Vánoc. Doma se stále panáci dodělávali- na