čisto. A byl sem šťastny tak, že sem do Mikoláše všechno vyprodal. Jenom asi deset tuctů mně doma k dodělání zbylo, a ty byli na čtyři dní před svátky také rozprodaný. Měl jsem hezkejch pár zlatých pohromadě, ale bylo také vydání. Jindřichovi zimní kabát a Karlovi taky. Oboum pro svátek kalhoty a k tomu obuvy. A sám jsem také něco potřeboval, že mně hlava šla kolem.

Ted na svátky s její sestrou sedům jedlíků. Arciť: její sestra přidala pět zlatých, to je jen dle stříbra dva. A já když jsem vše počítal, celé vydání dělalo ke dvanácti zlatým v stříbře. Kde pak bylo to šactvo. Ouhrnem to dělalo přes 28 zlatých, a v šajnech přes sedumdesát zlatých. To každý ví, že sem kostelního zpěváctví nenechal. Svátky první se mnou má hospodyně držela, a srdečně se vyjádřila, že takové Svátky nikdy s prvním mužem nsměla. Díky za (o Bohu, mě to také dobře dopadlo, jak v kostele i u mých pánů dobrodinců při skládání novoročního přání. A píi tom jsem ještě našel pro Jindřicha stálou práci, u pozlačovače sv. soch a rámů na obrazy, že tejdně bude mít dva zlatý. A dále když bude pilný, že se mu přidá a hned první pondělí by přišel. Nebylo to zlý, poněvač byl celej den v teplé dílně. Potřeboval zástěru a barchetovou kajdu. To se mu koupilo. Vojtěchovi našel sem také práci, u jedneho žida cupovat a čistit rozhoř. Na tři zlatý tejdně. Byla to předce pro mně hezká v zimě podpora. Poněvač pro mně nebylo nic, pouze jen to po trhách a hospodách s písmem běhání. Bylo to právě před Jménem Pána Ježíše, asi v deset hodin přijde listonoš, praví: »Bydlí zde paní Kateřina Sehnajder vdova?« »Ano!« »Tu je něco ouředního s Pruska s Dančíku, zde se podepíšou, a já dostanu dvanáct kr.« Byl to ten umrtčí list. Asi tak v půl druhý, již sem byl u toho pána. On byl právě po obědě, služka mně oznámila. Já byl připuštěn. On ten list vzal, a pravil: »Teď tam musíme znova psát, a musí bejt zase takový toral.« Já mu ale dal na to pět dvacetníků. On je vzal a pravil, že bude hledět, by to zde brzy bylo. A já odešel z lehčí kapsou. Doma sem prohlížel moji pokladnu, vidím, že již je přes polovičku vyčerpaná. Brambory, krupky byly doma, jiné vařivo hned od poutě nakoupeno Alžbětinský, jak byl můj každoroční obyčej. Kam s tím, kůlna je prázdna. I šel sem druhej den k paní Orazkej, když tam nebyl pán, a koupil sem šách odřízku od prken, za pět zlatých. Ona mně to dala a i poručila dobře vyrovnat, než přijde pán, u samé zdi, a dřevoštep mi to na tři kousky přeřezal, a já to hned přes zejď do dvora házel. Za to přeřezání sem platil dvanáct krošů a v hodině bylo to hotoví. Moje byla zatím v kůlně a dávala na dříví pozor.

Karel přišel ze školy a hned mně pomáhal házet do kůlny. Ona šla nahoru k holce, která již doma plakala. Ještě nebylo poledne a dříví bylo vyrovnaní. Tu přide paní domáci a povídá na moji, proč nejní u mně. Ona se začervenala, pravila: »Ze se bojí pomluvy.« Ona: »To je hloupost, snad to ten masopust strhnou.« Na to já pravil: »Že to tu z venku ještě nejní.« Ona: »No to nic nedělá, jen si to v pokoji spořádejte a voni se přistěhujou sem.« Nic tak spěšně sem nedělal, jako místo k přestěhování. A chlapci leželi velký pospolu a Karel s Baruškou. Já nejnčko chodil