podepsal. A pán druhej také podepsal, že pro něj pracuju, a tejdně deset zlatých mám jistého vejdělku. A byli jsme propuštění.

Já jim co nejuctivěji i moje poděkovali, a z radosti sme1 chvátali domu. As tak osmej den šel sera k tomu panu ouředníkovi. Tam už to u něj leželo vyhotoveny. On mě to podal, a pravil: »Teď to doneste na faru zrovna.« Já to od něj přijal. »Prosím milost pane, mnoholi jsem dlužen?« On: »Ste chudej, tak mi dále dva zlatý.« A uctivě sem.poděkoval, a ón mi přál štěstí. A jako ňákej mladík jsem to hned odnes na faru. Pan farář to přijal, položil to do stolku, praví: »Tak o svátcích budete ohlašovaní.« Ale nenahled do toho, jesli to je všechno v pořádku. Já mu polibil ruku, přál sem mu dobrou noc. A byi již večer, přišel sem domů. Žena byla s. toho potěšena, že již jednou ta doba přijde, že bude potom konec pomlouvání. Ve středu pašijovou jdu s kostela, farář mně nechal po kostelníkovi zavolat. Přijdu tam, on tu praví: »Ale člověče, dyť zde nejsou odavací listy, po vaší ženě, ani po jejím muži, a ty tu musejí bejt.« Co dělat, zejtra zelenej čtvrtek, tolik duchovní práce. I děj se, Pane, vůle Tvá. Sel sem po jedenáctej hodině na Vyšehrad a hned sem koupil kolek. Přidu na faru, a byl sem přijat. Vejdu tam, pan kanovník mou prosbu výslech. Ani mě slovo neřek, a vytáh knihu. Když to našel, kdy sem byl tam odávanej, pak se mně ptal, mám-li kolek. Já mu ho v papírku podal, a on to napsal, a dal mi to a nežádal za psaní nic. Já mu polibil ruku, a on řekl:, »Jděte s Pánem Bohem.« Přidu domu, z radosti sem to vypravoval, a pravím mej, aby se zejtra připravila, že pudem spolu k sv. Haštalu, tak aby sme tam před polednem byli, než budou obědvat. Proto že sem odpoledne šel na křížovou cestu. Přišli sme do fary, kněz žádnej doma. Jakás osoba vyjde ven, praví, by jsme jen chvíli čekali. Asi za pár minut přišel pan kaplan pat. P . . . k. My mu oba líbali ruce. On si nás oba bystrým a opovrženým okem prohlíd. Pak si sed a ptal se co si přejeme.

Já ho tu začal poníženě prosit, by ráčil být tak laskavěj a napsal mi mé nynější manželce, odavací list, že zde s prvním manželem v tom a v tom roce odávana byla, a že by sme rádi na ty Boží svátky, měli ohlášky. Tak dlouho co sem s ním mluvil, ani oko nepozved, držel pero-řízek v ruce a škrabal si u prstů nehty. Jak sem ale domluvil, povstal ze židle, a odstrčil ji za sebe. Tu počne: »Vy necudné lidé, že se nebojíte Boha, takovej slavnej den, přijdete mně obtěžovat, my máme dnes naše ferije, já nepíšu nic.« Ona se dala do pláče. To je ženskej zvyk. Bylo ji to hanba, a počala ho ještě jednou prosit. A on jako bez citu člověk, praví: »A co pláčete.« Mě to již to peskování mrzelo, i pravil sem: »Ono lecos nemuselo bejt, a je.« »Poslední mé slovo, já nepišu nic, přite po svátcích.« Já teď promluvil: »Je to divný nyní i mezi duchovenstvem. Veledustojní hodnosta kanovník a farář, ten to moh udělat, a jeden kaplan ne.« Tu on celí rozčilený praví: »Tak, když pude jeden krást, musí druhej taky.« Jak to sloro vyřek, já vzal moji za ruku pravím: »Poď.« U dveřích, zvedl-sem ruku vzhůru, a pravím: »Ach ty církev katolická.<; On mně hned chopil za rameno, otrh mně od dveřích do pokoje, až sem