zavráboral, spůrně se mně tázal: »Co máte proti církvi katolickej, já vás dám hned vzít.« Moje se třásla, jak to dopadne a já slzel pravím: >Li-tuju ji proto, že ten kdo dobře činí ve jménn Ježíše bližním svým, je za to ještě přirovnán, k zldsinovi.« On: »A jak to myslíte.« »Prosím vaš-nosti tak, před chvíli, dyž sem vám říkal, že pán kanovník to moh bez řeči udělat a vy ne, a ještě jste nás tak necnostně vypeskoval, a řekl ste: Tak když pude jeden krást, musí jit druhej taky. Tak si to račte rozluštiti sám, proti komu ty vaše bez rozvahy vyřknutý slova mířili.« On se chvíli zamlčel, na to pravil: »Byl jsem trochu rozčilen, vaši dotí-ravosti, a to bylo řečeno dle starého přísloví, s tím slovem sem nemínil někoho se dotknout!« A vytáhl knihu. Pak pravil: »Nevěsto, máte kolek?« Ona pravila: »Nemám.« On neřek ani slovo více, posadil se k stolku a počal psáti. Když byl hotov, vstal a ještě jsi to přečet a složil. Pak, pravil: »Tak tuto máte nevěsto.« Dal ji listinu do ruky scela mírně. Ona se tázala: »Yašnosti, co jsem povynovaná.« On pravil: »Nic.« My mu chtěli líbat ruce, on je ale obě vzhůru vyzved. My mu uctivě poděkovali, a přáli všechno dobrý. On odpověděl: »Jděte z Bohem, a dej vám Bůh štěstí.« My z velkou radosti odešli, a zlatej v stříbře, zůstalo v kapse pro štěstí.

Částka sedmá. Moje odavky s třetí senou, a jak se mně nyní všechno naopak dílo. Byla bílá sobota. Já po dokončených službách Božích šel sem k panu faráři, a odevzal jsem mu obadva naše odávací listy. On je prohlíd, pravil: »Tak je dobře. Po oba svátky budete ohlašováni.« Já mu políbil ruku, a spokojnou mysli sem odešel. Přijdu domů radím se z moji, pravím: »Že da-li Pán Bůh v pondělí, pudu obědnat ňáky páni svědkové.« Ona mně,, ale radila, bych to nechal na jiný den, že je právě ta Emauska pout. Zůstalo při tom. V pondělí byl velmi hezky den. Byli asi tři hodiny s poledne, tu přijde mně navštívit pan kmotr Ulrich, byl se svou dcerou na pouti. Pravil mne: »No Fran-sku, jsi už ženatej.« Já že ne. Tu jsem mu vypravoval, proč mně se to pozdrželo. »Proto mně to bylo divní, že si ke mně ani nepřišel.« Já řku pro sebe: Tohle je dobrá náhoda! Pravím: »Milý kmotře, pravě dnes chtěl sem k tobě jit a tě poprosit, bys odzejtří za tejden, byl tak laskavěj a šel nám za svědka, ráno v půl osmi.« On zrovna mi ale řek, že přijde, ale že už nejsou ty časy, co bejvali, bych žádnou hostinu nedělal, že to leze do kapsy.

Trochu sme ještě hovořili. On sám poslal z desetníkem pro pivo, na to velmi držel. Pak nám podal ruce, ještě jednou svůj slib opakoval a holce něco dal, a s Pánem Bohem odešel. Když odešel pravím: »Milá Kačenko, ňák se mně to hati, věděl sem dobře, že mi neodpoví, ale on je při takový merendě rád veselej, nekouká na pár zlatých.« No co plátno, už je to hotovo, ještě chybí jeden. Druhého dne ani sem starostí nešel hrát, jen abych to měl k té veselce v pořádku. Hned po snídaní, šel jsem asi ke čtyřem známým pánům, ale všude byli ňáké vejmluvy i u pana kmotra Studničky, že takového lidu jde na něj moc, a časy, že jsou zlý. Já byl celej vrdkavej. Bylo poledne, měl sem hlad a žízeň taky