i stavím se u Sedlerů. Půl pinty piva a polívku sem si nechal přinést. Jeden hezký oděnej pán seděl u druhého stolu a pilně ha mně koukal. Pak přišel ke mně, a ptá se, co mně je, že sem ňákej roztržitej." Já měl ale za to, že sobě myslí ze mě tropiti žert pravím: »A nic. A kdyby až mně něco chybylo, oni mě nepomůžou.« On: »Toby tak málo ve mě důvěřovali. Diť to snad nejde o sta, ani snad o život.« »To ne prosím. Dyž mluvějí od srdce, já jim se svěřím.« Tu mu vypravuju, v jakém stavu se nacházím, a kde sem všade byl oslyšen.

»Tak abyste teda věděl, že já se vám co svědek dostavím. Tu je má čestná ruka, že odneška za tejden v půl osmi ráno jsem u vás.« A zapsal jsi číslo od domu a mé jméno. Pak zavolal na sklepníka, by byl jeho na ten slib svědkem, a ubezpečil mně, že se na toho pána s tělem i s duši spolehnout můžu, že je mistr a měšťan Pražský. Přišed si ke mně, dal mi ještě sklenici piva, vepřovinku ze zelím a kousek chleba, také to zaplatil. Já mu poděkoval a z radosti šel sem domů.

Přišel .sem byly již dvě hodiny. Žena mně ráda viděla. Já ji tu vypravoval, kde sem všude byl odbytej, a jak podivnou náhodou sem k tomu pánovi přišel. Ona se tomu velmi divila. Byla tomu povděčná, že mám po starosti. Ty tři dní uběhly jako voda. V sobotu se moje mně ptá, co má chystat. A já ji pravil: »Nic jiného, jen kávu dobrou.« V neděli bi obědnala čtyři žejdlíky smetany, já ji to poroučel, pravím ji: »To víš, přide má matka, švagr, sestra a paní sousedky s pánami, abys pro každou měla rohlíček a kávu. Ty páni se tu nezdržejí. Synové ty také přijdou, to musí bejt již v kuchyni připraveno. A jak páni svědkové odejdou, upečeš tři libry pečené, knedlík a zelí, aby se naše lidí o naši veselce také najedli.« V pondělí jsem to sám z její sestrou kupoval. A u Man-díku obědnal do kávy pečivo. To přinesla ráno v outerý její sestra. A má matka byla již v šest hodin ráno doma u mně. A chlapci co pracovali, já jim vyprosil na ten den sám povolení.

V outerý ráno od pěti hodin, bylo vše jako na koni. Hoši byli svátečně oblečení a děvče taky, že se můj pokoj skorém proměnil v chrám. Na prádelníku stála socha Rodičky Boží! Čtyři dělané kytky z bílích a červených růžích, a čtyři eejnové svícní ze svícemi, a na kasly na hoře stál mosazní kříž a dva klečící pozlacení andělíčky. A na rohách prádelníka na stranách stály kříže od korouhvích, dosahovali až ke stropu, a na nich visely dělané věnce s pentlemi, který byli celý rok s těmi kytkami v kartannu schováni. Toliko jen o svátcích a církevních slavnostech byli ozdobou mého domácího oltáře, to všechno bylo moje vlastní.

Asi v půl osmi přišel pan Ulrlich celej upocenej praví: »To sem chvátal, abych nezmeškal. A ten druhej pán zde ještě nejní?« Já pravím, že je mše svatá až ve ošum hodin. Zatím jsem měl smrtedlné ouzkosti, že ten pán sobě ze mně předce jen stropil žert. Tu se najednou klepá na dvéře. Pravím dále. Dvéře se otevřeli, žádoucí pán vešel, po sprostu, jen řekl »Pozdrav Bůh« a podal všem ruku. A koukne na hodiny, praví: »Milý přátelé, máme vrchovatěj čas.« Mezi tou dobou co ten pán v pokoji byl, z obouch domů starý mladý byli venku. A proč ? Proto,