Bratří Růžového kříže (Roseae Grucis) v zemích českých a proroctví jejich na rok 1622.

Vystěhovalei čeští byli lidé nešťastní, vtom jest synthesa celého jejich žití ode dne východu z vlasti až do skonání. Život jejich jest martyrologií, kronikou utrpení, bídy a hoře, takže jest smrt pro ně vysvobození z pekla, hroznějšího Dantova. Beznadějný smutek táhne se jak dlouhý stín za nimi, jehož nebylo lze se zbaviti. Vyhnáni, vypuzeni a odtrženi od toho, co milovali, vlekou se s místa na místo, provázeni starostí o vezdejší chléb, trápeni lidskou zlobou, nenávistí i závistí a potom upadají v zapomenutí. Býti mrtvým znamená býti zapomenutým, osvědčilo se na nich v plné míře.

Osud vystěhovalou byl proto tak krutý, že náboženská volnost čili svoboda svědomí byly i v Německu cizími, neznámými pojmy, nehledí-me-li k útrapám tělesným, jak je líčí Jan Jiří Harant, jenž utíká před soldateskou a hrůzou válečnou z místa na místo, je drancován, okrádán a olupován . . . Přivykli na chléb s vodou, jak sami doznávají, ač ta voda byla smíšena s hořkým peluňkem; přivykli i trpké skutečnosti, že pominuli dnové dobří, že zaplynuli, zaletěli do neznáma, ale nemohli přivyknouti téže nesnášelivosti náboženské, před níž z Čech prchali. Stěžovali si sice, že katolíci v Cechách přistupují k duším a svědomím jejich s velikým soužením a že je nutí všelikými prostředky, jak jen mohli, od jejich náboženství k svému, ale podobně činili ku př. luteráne v Sasku s českými bratry a kalvíny. I zde platil příkaz: Buď budeš protestantem takovým, jako jsme my, nebo musíš ze země. A nemohl-li ku př. v Cechách nekatolík po r. 1650 býti kmotrem katolickému dítku, platil již v letech třicátých 17. stol. v Sasku příkaz, že kmotrem mohl býti jen pravověrný luterán a leckterý český bratr důsledky toho trpce nesl. Ba ani ten poslední odpočinek na hřbitově nebyl jistým. »Bože, rač mne uchovati, abych měl nyní zde neb manželka má z tohoto světa se odebrati,« naříká Stránský, »jest věc jistá, že by mi té země mezi jinými na krchově nechtěl (pastor) popříti . ..« A dále naříká : »Kdyby (Sašové) věděli kterak, rádi by Čecha o všecko připravili; že Čech dosti peněz má, říkají, kdyby jich neměl, že by doma vostal a zbytečně se jinam netoulal, císaře poslouchal, oni že by tak věřili, jak by jim jejich pán poručil.. .< 152)