Nutili je tam také, aby se za toho, jenž je vyhnal, modlili. A marně namítal bývalý duchovní správce v Žatci Rsgius: ». . . jest evangelických nejúhlavnější protivník, se vší silou svou k tomu se snaží, aby spolu s králem hyšpanským nějakou novou monarchii vyzdvihl, zem českou, německou a summou celou říši sobě dědičně podmanil a všeckno křesťanstvo ku poslušenství stolice římské přivedl a sněmu trienského exekucí vykonal. Poštěstí-liť se mu to, museliť bychme my ubozí Čechové, anobrž i všichni evangeličtí i vy sami anebo z země vyhlazeni býti, aneb na věčné časy pod jhem Antikristovým a španělským s potomky našimi zůstávati a tak věčného zatracení s všeehněmi nepřáteli církevními očekávati. Ale vy beze všeho rozdílu ve všech věcech šťastného prospěchu, aby se jemu i toto také jeho předsevzetí dobře zvedlo, vinšujete i za to se modlíte a tak nám, sobě i vší církvi evangelické ustavičné soužení a potlačení, Antikristovi vítězství.. . přejete a žádáte toliko, aby vašich prebend neubylo, abyste nebyli účastni utrpení a soužení Kristových.« A konsistoř ve Freiberce se hájila, že apoštol přikazoval, modliti se i za Nerona . . .153) Tak daleko to došlo v Sasku, kde kurfiřt se dotazoval Boha ústy svého dvorního kazatele Hoěa, jak tento rád říkával. Odtud lze si vysvětliti, že proroctví o budoucí slávě Saska a jeho panovníka Jana Jiřího jako budoucího krále českého, nenalezla, ač byla stranou saskou dosti šířena, žádného valného ohlasu mezi exulanty.154)

A v těch útrapách málo kdo vyhnance politoval, málo kdo se jich zastal, ba skoro nikdo hlasu jich si nevšímal. Jak tonoucí v dravém živlu volali marně po pomoci, ač po břehu pobíhali lidé, nedbající však jejich nářku. Jak židé naříkali: Lačníme i žízníme i nahotu trpíme i políčko vání býváme i místa nemáme, protivenství trpíce . . . jako smetí tohoto světa učiněni jsme povrhel u všech . . . ukázal nás B&h jako smrti oddané, učiněni jsme divadlo tomuto světu i anjelům i lidem . . .

A přec si zachovávali hlubokou důvěra a náboženskou vroucnost, cítíce se povýšenými nad své sousedy, neboť trpěli pro pravdu Páně a proto »spouštěli a pokládali osud svůj na jeho milostivé ruce«, ač často plakali s prorokem Ozeášem, že Hospodin národ český takovou ranou potrestal, »že není krále, ni kněze, ni proroka«. Bránili se pochybovačnosti, říkajíce si s biblí: kdo pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene a jimi zmítá, ale neubránili se zcela, aby duše jejich se nezachvěla, aby nevytrysklo ze stísněné hrudi: Deserti šunt ab omni parte Bohémi čili ještě žalostivěji: Opustil nás Pán Bůh sám ... A k tomu ke všemu vznikají mezi samými vystěhovalci těžké spory, o nichž možno říci s básníkem: Utrativše rozum v mukách dlouhých — plivají na sebe a žerou jedni druhých. Obraz bídy, hodný hrůzného štětce Goyova.