»modlitby za vojáky, kteříž pro česť a slávu Boží bojují, když do bitvy jdou,« ukazují. Ale přec bylo v tom všem více trpnosti než bojovné činnosti, více oddanosti do vůle Boží než mužné odvahy, více pokory křesťanské než hněvu a vzdoru. Touha po míru a zase strach před bojem a nesmírný, rozbolestněný stesk po bývalé náboženské svobodě, kterou marně hledali v cizině, vedly je k romantickému snění, v němž si z bývalé vlasti vytvořily fantastické představy o šťastné ja"kés zemi, zapomínajíce, že jí není na žádné mapě zeměpisné, že taková země, kde by panovalo dobro a pravda, jest pouhou utopií. Avšak srdce lidské si nedá poroučeti a duch se pohrouží rád do takových utopií od Platona po Moruše a odtud do Bellamyho a Richardsona. 156)

V této touze po návratu jest vedle sentimentální nálady plno tragiky, podobné snění o Moskvě v Čechovových Třech sestrách. Toužili po zemi, ve které bylo jejich štěstí a patřili, s počátku s hrůzou, potom s tichou resignaeí, jak květy jejich naděje denně odpadávají, jak hynou a usýchají. S počátku ronili krvavé slzy, potom otupěli, když zdroje slz vyschly. Nové okolí nastoupilo vládu v srdcích jejich a tu a tam se dostavilo poznání, že veškeru tu bídu nakupilo na ně několik málo lidí ve své náboženské vášnivosti.

Poněvadž cítili plně tíhu poměrů, ozývá se jejich stesk i tam, kde zbožná mysl jejich obracovala se s důvěrou k Pánu. Vilius esse potest nil quam sub utraque sacerdos, — quem premit invisum semper acerba fames, Nic není levnějšího ve světě nad kněze pod obojí, jejž trápí stále krutý hlad, volá ze stísněné duše Trojan. Ale hned v zápětí volá celá jeho duše: Hřešili jsme, zasloužili toto pokárání, neboť národ český jest nestálý a vrtkavý ve víře, není v něm lásky k Bohu, za to však k zlatému bůžku a hnal se vždy slepě do nepravostí a zločinů. A proto je Božská metla spravedlivá, třeba že »krvavé břímě babylonské« tížilo velice. Si cum Christo patimur, cum eo glorificamur — jest-li že s Kristem a v Kristu trpíme, budeme s ním oslaveni, toť kouzelný proutek, jenž jim dovoloval mnoho snášeti a jenž jim propůjčoval i mučednickou obětavost a nadšení, splynutí s Kristem a dobrovolnou jeho družinou. Toť základní rys jejich povahy nebo aspoň většiny jich: nezdolná víra, která věří až do smrti, třeba v celém žití nebylo světla a jasu a osud jejich podobný tmavé, bouřlivé noci, jež lijákem a krupobitím bičuje snopky posekaného obilí z místa na místo.

Řekli bychom dnes, že to byla lehkokrevná filosofie náboženská, vykládající, že lidstvo svá utrpení zavinilo svým životem a že jest proto pozemská bída zasloužený trest od Prozřetedlnosti uložený, aby lidstvo bylo káráno, trestáno zkoušeno a očištěno a takto přivedeno opět k věčné milosti Boží, tedy filosofie, podobná ve svých základních rysech vývodům tak ~~zv. theologických filosofů dějin. Prosté, tiché důvěřování zbožných srdcí, jimž jen tak úkradkem přišlo na mysl, že je-li Bůh nejvyšší láska,