Btt. jest nemocen. Co mu chyba? Když mu to spolukandidat sdělil, pravil prof: A, den dürfen wir nicht sterben lassen ! (Toho nesmíme nechat umřít). Pošlite po poledni někoho ke mně, já mu opatřím dobrý lék. Tak se stalo, a profes, šel s poslem tím k panu hraběti Dombalovi (byl to francouský emigrant a bydlel v c. zámku na Hradčanech co plukovník na odpoč. a jeho matka též tam žila, byla kojnou cis. Františka). Dombal rnaje doma lékárnu mně poslal malou lahvičku léku, kterým jsem byl ve třech dnech uzdraven. Když jsem šel pak p. prof. poděkovat, poukázal mě tento, abych se poděkoval také panu hraběti, což jsem milerád a ochotně učinil. Při tom mně p. hrabě řekl, kdyby někdo z mých známých na tuto nemoc trpěl, abych přišel jen k němu. V několika dnech dostal jsem z domova zprávu, že leží otec nemocen na tu samou nemoc (červenku). I hned jsem pospíšil k panu hraběti do zámku na Hradčany pro lék. Obdržev tento pospíšil jsem s ním k vozkovi z Domažlic, jenž právě v Praze byl a hned druhého dne z Prahy k domovu se odebral. Jelikož ale tenkráte cesta z Prahy do Domažlic 3 dni trvala, dostal se zaslaný lék již pozdě do rukou rodiny, tak že byv vozka Gregor as ještě 2 hodiny od Domažlic vzdálen, otec zemřel.

Odbyv koncem toho roku šťastně zkoušky pro všecky 4 třídy hlavní školy, zadal jsem hned ještě dříve než jsem z Prahy odešel, o uprázdněné samostatné místo podučitelské v Domažlicích, které jsem také obdržel (r. 1835). Než jsem se do Domažlic odebral, šel jsem ještě složit poklonu p. hraběti Dombalovi do zámku na. Hradčany, jenž mně, než jsem se z Prahy odebral, opět upozornil, kdybych budoucně jakousi přímluvu potřeboval, abych se jen obrátil na něho.

Služné roční obnášelo 60 zl. stříbra a sobotáles týdně okolo 80 kr. a dětí bylo a s. začátečníků v mé třídě prvního roku 250 a v pozdějších po 12 let nikdy pod, vždy přes 200. Mimo povinnosti školní byl jsem také zavázán dle konkursu hrát housle o velké mši sv. každou neděli a každý svátek na kruchtě. Privátních hodin jsem měl několik tak, že jsem si při tom skrovném služném za dvě léta ušetřil as 180 zl. šajnů, čímž jsem si zaplatil před 1 a půl rokem koupené fortepiano.

Po 2 letech mého působení v Domažlicích žádal jsem o uprázdněné místo na hlavní škole v Krumlově. Obdržev brzy zprávu, že jsem první v návrhu, pospíšil jsem hned do Prahy v naději, že pomocí p. hraběte bude toto místo mé. Přijda tam a chtěje jíti do obydlí p. hraběte, zastavil mě sloužící a pravil: K p. hraběti nesmím teď pustit nikoho, on právě umírá. Musil jsem tedy jíti zpět. Když jsem ale již byl v Praze, odhodlal jsem se, jíti sám k panu referentovi školních záležitostí c. k. gubernialnímu radovi. Když jsem přednesl svou prosbu, pravil pan rada, vzav jakési papíry na stole do ruky: Právě přišla věc tato od slavné konsistoře z Budějovic. Vy jste ovšem na 1. místě odporučen, ale jste ještě mladý. Vy máte teprve jen dvě léta služby, ten ale na druhém místě ponavržený slouží již 14 let; protož by bylo nespravedlivé, abych to dal Vám a jeho odmrštil. Tomu to patří a tomu to také musím dát. Tak jsem byl odbyt.