úsečný, a lze se domnívati, že ještě ledacos chtěl napsati, zvláště z dob svého odpočinku. Poněvadž se však v rodině nic dalšího — kromě už zmíněných a v následujícím otištěných 5 stránek, jež předcházejících 6 listů doplňují — nezachovalo, už jistě zápisky dále nesahají. Slábnoucí už paměť, snad trpkost s mnohými událostmi spojena, již nechtěl kmet ani duchem znovu prožiti, odvrátila jej od úmyslu v zápiscích pokračovati, k čemuž přispěly zajisté i smutné události ve vlastní rodině : smrt zetě Jíchy a jeho syna, kněze, během necelého týdne, úmrtí nadějného synka nejmladší dcery Julie, jenž zemřel neočekávaně u svého děda vzdálen rodičů v Madridě žijících a konečně nedlouho před jeho smrtí úmrtí dcery Kateřiny. Rány tyto v nedlouhých přestávkách po sobě následující odvrátily jistě starce od jeho minulosti a nutkaly jej přemýšleti na to, co asi bude tam, tam v té dálné a neznámé říši klidu, slibovaných odplat a radostí. Jeho klidná odevzdaná smrť dala tušiti, že nepokládá účet svůj s tímto světem za vyrovnaný, že usilovnou, svědomitou a poctivou prací nejen jako učitel, ale i jako občan vykonal daleko více, než lze odměniti na tomto světě. Před tím napsal ještě několik řádků o tom, co mu zvláště utkvělo v paměti a nač i rád vzpomínal. Jest to doplněk předcházejícího a zní takto :

Jedenkráte v sobotu, když ukončil pan farář P. Šubert, školu, pravil žákům: Ať jdete pořádně každý domů a nikdo ať se neklouzá, (Byla nedaleko školy velká louže a klouzaček na ní dosti) a ty Steinberger jako nejstarší budeš nad nimi kaprálem, oni tě musí poslouchat. Když pak vyšli ze školy, pravil Steinb.: Hoši, tak kaprál na před a vojáci za nim! Pustil se na klouzačku a za ním ostatní žáci. To viděl a slyšel pan farář, dívaje se oknem za nimi zvolal: Steinberger, pojď naspátek! Steinb. odpověděl : Jen to nechají, velebný pane, vždyť se ještě sejdem, nemusí to být hned. Když přišli v pondělí žáci do školy, přišel také pan farář, nechal přinést lavičku a pravil: Kaprál napřed, vojáci za nim ! Nechal vyplatit tedy kaprálovi a pak ostatním žákům. —

Roku 1878 byl jsem od zdejšího výboru záloženského požádán, abych vzal na svou odpovědnost místo pokladníka, ježto jsem pak po 18 roků ku spokojenosti všech pánů výborů, jakož i všech členů záložny zastával. R. 1895 pak (byv již 83 let stár) jsem se zde následkem vysokého stáří a ubývání duševních sil poděkoval. Od toho času užívám úplného odpočinku, jsa vdovcem od r. 1885 a maje k obstarání všech potřeb ve vlastním domu ceru Marii, vdovu po odb. učiteli Maxm. Ledvinoví, jejížto obsluhu si nemohu, díky Bohu! dosti vynachválit. S manželkou svou Annou, rozenou Vrzalovou z Domažlic, žil jsem 48 let povždy docela šťastně a spokojeně. O prázdninách navštěvoval jsem několikráte svého strýce pátera Johánka, faráře ve Vacově (Vacov mezi Sušicí a Vimberkem) a posledně r. 1868 v Bošilci, největší to faře Schwarzenberské. Kněz tento dožil se 90 let.

Zvláštní (privat) hodiny jsem dával: hned r. 1835 Jiřímu Florianovi, N. Karmínovi, u pana purkmistra Feila, u vdovy po řediteli kůru Holubovi (Márinku na fortepiano), Zieglorovic Vilhelma, Bavora Pagany, u vrchního financ, komisara Segiira pět dětí, u barona Rtistla slečnu Irenu, le-