na Vys. Chlumci a také nejsilnější na celém panství. Chodili tam lidé z celého panství. Oddali se v ní, majíce úřad odbytý, zábavě, jedli i popíjeli. Pozdržel se šafář Chuchle trochu déle v společnosti. Ani sobě nepřipomněl, že má dosti daleko — 2 1/2 hodiny cesty. Někteří byli docela z blízka. Konečně, když se zdvihl, že půjde, ozvali se téměř všichni, ab\r jen zůstal, že by se mu mohlo něco třebas na cestě státi. »Co by se mi stalo?« na to šafář. »Čerta unesu na zádech, a horšího mne nepotká!«

Šel tedy. Cesta se bělela, měsíc svítil, vítr se ani nepohnul, a tak mu cesta ubíhala, že byl hnedle blíže vesničky Hradce. Za vesnicí, když přicházel z pěšiny na cestu ku sv. Janu, bylo velké trní blíže cesty na poli a v mezi. Když byl již blízko, spatřil v těch místech na silnici státi dva chlapy: každý po jedné straně silnice, ani se nehýbali. Šafář kráčel uprostřed silnice a tak by byl musel projíti středem těch mužů, ale čenichal zradu. Proč nestojí oba při jedné straně, aby se jim mohl vyhnouti? Vrátiti se nechtěl, kráčel tedy vpřed pevným krokem, vědom si své důstojnosti a v té chvíli, když měl vkročiti do jejich středu, toho, co byl po pravé jeho straně, praštil holí přes nos, a toho, co stál šafáři po levici, druhou ranou křísl holí přes ucho.

Sotvaže dopadla druhá rána, dobře mířená jeho pravicí, ucítil na svém těle ruce prvního raněného, který jej uchopil a jako vích slámy hravě do výše vyzdvihl a praštil jím do toho trní. Tam se mu nevalně vedlo: nemohl se z něho ani dostati. Nevěděl ani, na kterou stranu je blíž ven, hůl ztratil, čepici, celý rozdrápán, šaty, obličej, ruce.

Konečně po dlouhém namáhání a vyplétání spatřil opět světlo měsíční a bílou silnici ku sv. Janu, Sotvaže se však rozběhl po silnici, kde se vzala, tu se vzala baba lecjakás, která mu ihned skočila na záda jako veverka, chytila se ho za krk rukama a držela se pevně tak, že ji cítil, jak mu její ruce přilepají na krk, trním rozdrásaný a krví potřísněný. Nejhorší pak bylo, jak to potom vyprávěl, že mu neustále slejzala, a šafář, když už měl krk zatažený jako na šibenici, blízek zadušení, musel bábu zase natřásati, aby ji měl zase trochu výše na hřbetě. To jej ani tolik nemrzelo, že se s babou táhl, jako to slejzání a natřásání baby výše a zastavování. Neboť kdykoliv slezla doleji, zavadila i nohama o zem, takže ztratil rázem rovnováhu a měl se co brániti, aby nepadl do příkopu.

Po dlouhém rvaní dospěl vysílen k sv. Janu. Sedlák by tu dřinu byl nevydržel, neboť byli za těch časů odření; za to šafářům se vedlo dobře: vládli ve dvoře více nežli derechtor. U sv. Jana konečně zatloukl na dvéře. Slyšel šramot, že se někdo blíží, a že se někdo ozval, že mu půjde otevřít. Leč baba dosud se ani nehnula. Až když vrzly dveře a otevřely se, spustila se šafáře; on pak ohlédnuv se, neviděl okolo sebe ničeho, než světlo měsíční a bílou silnici. Na další cestu neměl ani pomyšlení; zůstal tam rád přes noc.