ve starožitném kostelíčku sv. Václava podával Tělo Páně, zpozoroval mezi kommunikanty dvanáctiletého chlapce, jak sv. hostii z úst zase rukou vyňal. Kněz mu ji včas vzal. Hoch se přiznal, že ho předslavický pastýř Václav, u něhož za pasáka sloužil, k tomu navedl, aby mu Tělo Kristovo domů přinesl bez pochyby k nějakému čarodějnictví, v němž si tenkráte pastýři, myslivci a mlynáři oblibovali.3)

Za mladých, let »na hrátkách« častokráte jsem slýchával o mocném čarodějníku rejštejnském, k němuž na porady staří o překot běhávali (7 hodin cesty!), dojila-li kráva krev, padal-li či schnul dobytek anebo i jiné hospodářství z neznámé příčiny hynulo. I v nemocech lidských »byl chlapák«. Babičce V. z Marcovic dočista ten zázračný »spomocník« ukázal v jakémsi zrcadélku podobu její nepřítelkyně, která jí od let škodila, poradiv, jak by se jí zbavila. Patrně ji uviděla a čistě poznala; ale musila se dobrému muži »zaříct'«, že odpomohouc si od ní, nebude ji pronásledovat, ani jmenovat. Babička slibu dostála. Prostředek záležel v odříkávání různých modliteb a po 9 dní jí nesměla dát ze své chalupy ani stéblo, ať prosí jak prosí. A jak prý žadonila! Stav se po letech kaplanem v Dolním Rejštejně (Unterreiehenstein) pátral jsem po něm bez výsledku. Dobří osadníci němečtí si mne nějak podivně a podezíravě prohlíželi, jak jsem o »čarodějníkovi« začal. Ale žádný ani muk o něm. Intelligenti pak o něm věděli jen to, že to měl být nějaký kolář v Rohově (Rogan), jenž měl- za ženu Češku.

S větším štěstím se potkalo pátrání po zaklínačích krup a všeho »letního ledu« na Volyňsku. Staří moji rodáci se pamatovali na podruha Břinkala u Vrtišů v chalupě ve vsi Čepřejovicích (Čepřovicích). »Už je to mnohonácte let co se tam přilebedil odněkud od Březí (Vlachova) a bydlil v Čepřoucích hezkejch pár časů, až ho pan vrchní březkej odtud pro nevíme co vyšafoval pryč.« I odstěhoval se do Lipovic (u Dubu), kdež prý umřel. Uměl léčit dobytek a »divné« nemoci lidské, zejména zaříkávat kroupy. »Dyž se mračno hnalo od Javorníka (hora nad Vacovem), vzel si svou knížku pod páždí, do rukou škopek, něco svěcené křídy tříkrálové a šel na kopec k vovčínu, kde začal ceremonije. Nikda sem ho zblízka neviděl, co a jak dělal, vždycky ale mračna zahnal na Mlaka (les se zříceninami Helfenburka). Jednou přej už na lesy nechtěly, tak je (kroupy) zaveď do brázd nepodařených brambor před samou vsí. Jednou přej se v říkání splet a to se strhlo Boží dopuštění. Kroupy s velikým rachotem a hukotem spadly zrovna na vochčín (ovčín), a kdyby si nebyl Břinkal posadil ten škopek na hlavu, byl by ho led utlouk'. Takový fláky pršely.« Hlavně pak-prý mu pomáhala »nějaká stará knížka s tím říkáním«. A tu knižku nám v opisu zachoval dědoušek Táborů z týchž Čepřejovic. On po Břinkálovi rovněž bouře zažehnával.

Dědoušek Táborů či starý Tábor se jmenoval vlastně Šimon Chvosía. Narodil se v oteckém statku č. 2. v Čepřejovicích, kde už podle pern-štejnského urbáře na Hluboké r. 1490 »u Táborů« se říkalo, r. 1794